forum v češtině

Dalai Lama and his thoughts on happiness

Das Buch der Menschlichkeit

Ethics for the new millennium

{my own translation from my Czech original}

Dalai Lama writes in his book about his travelling through different countries and about his feeling that everywhere people try to reach the feeling of happiness. He says he thought that people in developed countries would be happier due to higher level of technical equipment which preserves those people from hard work, which even nowadays must be carried out by people in less developed countries. To his surprise he finds out that it is not so and comes to the conclusion that here must be something inside of us what makes us unhappy and striving for happiness.

Dalai Lama has also noticed that in those less developed countries which have set up on their way to economic development, people have the same problems as people already living in developed countries. Above all they try to get products as TV, VCR, PC, and car and so on. On having got them, they immediately try to strive for another product. Spite that they are not happy, only suffer from stress of striving for new products.

I am not quite sure but I would suggest that the following idea might at least partially explain this kind of human behaviour.

People like other species live in groups, and it makes no difference what we call them, be it herd or a collective, the meaning being always the same. Each individual in a group when encountering a colleague wants to know who the other being is. Dogs have an introducing ritual based ob sniffling on the odours between the back legs and recognizing who is the leader and who is the subordinate.

In people this happens in a bit different way. People recognize their relative position to the encountered person according to the status symbols, such as cars e.g.

Here, several different ideas come together. First, it is really easy to recognize a new car from an old one, or an expensive car from a cheap one, and according to that, then, make assessments about its owner. Second, assessing a person by his or her property, by some kind of a thing, is actually a topic for semiotics, a science about signs. New and large car signalizes, is a sign for a lot of money, and a lot of money is a sign for success in competition. And third, competition, it is a part of our life; we compete with somebody on daily basis, be it winning the favour of the beloved person, or of the boss, the neighbour or the teacher etc.

This drive for competition originates, as I would assume, from sexuality, from looking for the right partner. First I thought only males did compete among themselves for a female, but, even females do compete among themselves for a male, in their own way. The one among males, who wins some kind of competition, will be admired and most probably will be “allowed” to have successors with her. Females do compete among themselves for the favour of male who is relatively in high position in the hierarchy of their group. His position guarantees the female money enough for trouble-free upbringing of her child.

The winner in a human group is rewarded in a way, will get a princess as a wife and a half the kingdom, or just enough money, or a function equipped wit power, or some other reward. The fact of being rewarded starts up the production of chemicals in our brain, which cause pleasant feelings.

Sex as a reward functions too, male is being rewarded by female using sex, for his attempts, for his winning etc. We are constantly under the pressure of competition and wish for being rewarded. I think that I have noticed well that this rewarding and competing can acquire most different forms, one of them being the amount of property and money.

Dogs recognize their relative position to each other, so even people do recognize that by signs, by property. The next possible reason for property accumulation might be upmanship by presenting one’s own property.

Human com petition and rivalry plus presenting acquired property might be a base for the feel of stress and for being forced to strive for further happiness. And this might most probably be what Dalai Lama sees as common to all people, regardless country of origin, regardless religion etc. We, people, have most probably forced this kind of behaviour upon ourselves.

As one known author puts that, we are really a specific kind of animals, the one which domesticates itself. We bring up ourselves and we have been doing so for long millennia or maybe for several hundreds of thousands of years, and therefore some of our habits are firmly burned into our brains, they only differ in their forms, depending on time, place and culture.

As soon as we recognize culture as momentum according to which the forms of our way of performing our habits , we come close to memetics, as one of the aspects of a meme is that it is a cultural information which might be reproduced, copied and which are stored and multiplied in the heads of humans.

Here we can see that when dealing with humans and their displayed forms of behaviour we come inevitably to sciences like memetics, semiotics, linguistics and further sciences. We can then say that looking for human happiness is in fact a memetic and semiotic form of displaying several thousand years old domestication of humans, his competitivity, his rivalry and his behaviour under given cultural conditions.

Dalai Lama a jeho myšlenky o štěstí

Ethics for the new millennium / titul anglického originálu

Das Buch der Menschlichkeit / titul německého překladu

Kniha lidskosti / český překlad německého titulu


Dalai Lama ve své knize píše, jak cestuje po různých zemích a jak má pocit, že všude se lidé snaží dosáhnout štěstí, a že si myslel, že ve vyspělých zemích lidé budou šťastnější, protože vysoký stupeň vybavenosti nejrůznějšími přístroji jim odebírá těžkou práci, kterou ještě dnes musí lidé v méně rozvinutých státech denně vykonávat. Ke svému podivu shledává, že tomu tak není a dochází k názoru, že něco musí být uvnitř nás, co nás činí nešťastnými a neustále se snažícími dosáhnout štěstí.

Dalai Lama si také všimnul, že v těch rozvojových zemích, které se začaly silně ekonomicky rozvíjet, mají lidé stejné problémy jako v lidé žijící v již vysoce rozvinutých zemích. Především shánějí produkty jako je tv, video, pc, auto atp. A když je dostanou, okamžitě se snaží dostat další produkt. A přesto nejsou šťastni, pouze podlehnout stresu shánění dalších produktů.

Nejsem si zcela jist, ale domnívám se, že následující myšlenka by mohla při nejmenším částečně vysvětlit toto lidské počínání.

Lidé jako i jiné živočišné druhy žijí ve skupinách, a je jedno jak se ty skupiny nazývají, jestli řekneme stádo či kolektiv, význam je ten samý. Každý jedinec ve skupině, když narazí na „kolegu“, chce vědět, na čem je, s kým má tu čest. Psi mají jako seznamovací rituál očuchání pachů mezi zadníma nohama a dle toho poznají, kdo je podřazený a nadřazený.

U lidí je to v dnešní moderní době poněkud jinak zařízené. Lidé poznávají svou relativní pozici vůči tomu, koho potkali, dle statusových symbolů, jako je např.auto.

Zde s najednou setkává několik nejrůznějších myšlenek najednou. Za prvé je velmi jednoduché rozpoznat staré a nové auto, či auto drahé a auto levné, a podle toho posuzovat majitele. Za druhé toto poznávání člověka podle jeho majetku, podle nějaké věci, je vlastně předmětem semiotiky, nauky o znacích. Nové a velké auto signalizuje, je znakem pro hodně peněz, a hodně peněz je znakem pro úspěch v soutěživosti. A tedy za třetí soutěživost, ta je naprosto nedílnou součástí našeho života, denně s někým o něco soutěžíme, o přízeň milenky, nadřízeného, souseda, učitele atp.

Tato soutěživost dle mne pochází ze sexuality, ze soupeření o toho správného partnera, prvně jsem si myslel, že je to pouze soutěživost mezi muži, samci, o samici, ale i ženy, samice, mezi sebou jistým způsobem soutěží o samce. Kdo ze samců vyhraje nějaký souboj, je obdivován samicemi, a pravděpodobně mu bude „dovoleno“ mít s ní potomky. Samice mezi sebou soupeří o přízeň toho jednoho samce, který stojí na relativním žebříčku hierarchie dané skupiny dost nahoře. Jeho postavení totiž zaručuje samici dostatek prostředků na „bezstarostnou“ výchovu jejích potomků.

Kdo v lidské skupině něco „vyhraje“, je nějak odměněn, dostane za ženu princeznu a k tomu ještě půlku království, nebo dost peněz, nebo funkci spojenou s mocí, či jinou odměnu. Skutečnost, akt odměny působí asi na produkci látek v mozku, které zapříčiňuji blahé pocity. Proto se snažíme být odměňováni.

Sex jako odměna, také funguje, samec je odměněn samicí sexem, za své snažení, za výhru atp. Jsme tedy neustále pod tlakem soupeření a touhy po odměňování. Myslím si, že jsem docela dobře odpozoroval, že toto odměňování a soutěžení může nabírat nejrůznější podoby, a jedna z nich je množství majetku a peněz.
Tak jako psi rozpoznají své vzájemné relativní postavení v hierarchii, tak i lidé to poznají podle znaků, podle majetku. Dalším důvodem k hromadění majetku je „vytahování se“ prezentací svého majetku.

Lidská soutěživost a soupeření a k tomu ono prezentování nabytého majetku by mohlo být základem pocitu stresu a neustálého dalšího hledání štěstí. A to je nejspíše to, co Dalai Lama vidí jako společné všem lidem, bez rozdílu země původu, bez rozdílu náboženství atp. S největší pravděpodobností jsme si my, lidé, toto jednání sami sobě „vnutili“.

Jak říká jeden známý autor, jsme velmi zvláštní druh, který v podstatě domestikuje sám sebe. Vychováváme se sami a dělali jsme to několik dlouhých tisíciletí, možný několik set tisíc let, a proto máme některé návyky velmi upevněné, pouze jejich forem projevu se liší dle doby, místa, náboženství a kultury.

Jakmile připustíme kulturu jako momentum, dle kterého se liší formy projevu našeho „lidství“ dostáváme se k memetice, protože jeden z aspektů memů je ., že jsou to kulturní informace, které lze napodobovat, kopírovat, a které se proto v hlavách lidí množí.

Je tedy vidět, že když se začneme zabývat lidmi, a jejich předváděným chováním, dojdeme nezbytně k vědám jako je memetika, semiotika, lingvistika a spousta dalších věd. Lze teda i třeba postulovat, že hledání lidského štěstí je vlastně memeticko-semiotický projev tisícileté domestikace člověka, jeho soutěživosti, soupeřivosti a chování v daných kulturních podmínkách.

/příležitostně zde ještě zveřejním překlad do angličtiny/

Komentář k článku o evaluaci

Pro ty, kteří si nejsou jisti, co to ta evaluace je, jsem se rozhodl o tom něco napsat na vysvětlenou.

Když jsem pracoval jako profesor ekonomie na ERAU, Embry-Riddle Aeronautical University, Florida, byl jsem neustále ohodnocován, tedy evaluován.

Protože program této civilní univerzity cílil na americké vojáky umístěné v Německu, byl celý systém poněkud neobvyklý: učilo se jen večer, když měli vojáci-studenti po práci, americká armáda je zaměstnavatel a vojáci jsou zaměstnanci a po práci mohou chodit do školy. V Americe je zvykem vybírat školné a americká armáda jako dobrý zaměstnavatel poskytuje příspěvky na školné , a to dle vlastních finančních prostředků a dle prospěchu studentů.

Jedna třída, např. Microeconomics, trvala 8 týdnů, týdně dva dny, třeba pondělí a čtvrtek, po třech hodinách, celkem tedy 48 hodin. Těchto 48 hodin muselo stačit na výklad testování a i evaluaci.

Sekretářce jsem musel nahlásit, kdy budu zadávat závěrečný test, a ona přišla do třídy, vyřídila si se studenty své věci, pak jsem já musel fyzicky třídu opustit, šel jsme na chodbu, a sekretářka v této době zadala studentům formuláře s otázkami týkajícími se kvality výuky, tedy na kantora, na knihu, na knihovnu atp. Tyto otázky byly zpracovány jako marketingový dotazník, pětistupňové odpovědi: velmi dobře, dobře, průměrně, špatně a velmi špatně.

Když studenti dotazníky vyplnili, sekretářka je sebrala a odeslala na Floridu na další počítačové zpracování. Studenti totiž odpovědi nemuseli vypisovat, nýbrž jenom udělat křížek do malého čtverečku u dané odpovědi, jako když vyplňujete sázenku. Takto vyplněné formuláře dokázal přečíst počítač.

Muselo to být takto uděláno, protože tato univerzity učila v několika desítkách států po celém světě, a vedení školy potřebovalo informace o tom, kde jaký kantor jak učí, jak je kvalitní knihovna atp. Na základě takovýchto informací se pak vedení školy pragmaticky rozhodovalo o dalších krocích při organizaci výuky po celém světě.

Je tedy zřejmé, že evaluace je výborná věc, pakliže se nedělá jen naoko, ale pokud se výsledky použijí pro zlepšení výkonu školy. Aby se vedení mohlo správně rozhodnout, musí mít pro rozhodování informace, a ty dostane pomocí evaluace.tedy ohodnocení výkonu.

Podobné dotazníky můžete občas vidět v některých turistických zařízeních či na dálničních motorestech v Německu a možná i u nás. V takovém případě je na stole malý dotazník s prosbou o vyplnění, otázky se týkají obsluhy, čistoty, chuti jídla a výběru atp. Dle odpovědí pak management může provést kroky k nápravě či zlepšení služeb. A to samé lze dělat ve školství, protože školství je ve své podstatě služba, service, kde se někdo stará o vědomosti svěřených dětí či o vědomosti dospělých. A jakákoliv služba má nějakou kvalitu a tu lze měřit právě takovou to evaluací, ohodnocením, pomocí dotazníků.

Mimochodem, na internetu lze najít takovéto formuláře již s otázkami, ale pouze v angličtině, je to přece jenom americký výmysl, a proto v angličtině. A chce-li někdo pochopit evaluaci, musí jít to angličtiny.

Slovo value znamená v angličtině cena, hodnota, např. VAT je zkratka pro VALUE ADDED TAX, což je DPH, daň z přidané hodnoty. Z toho tedy evaluace bude ocenění, ohodnocení.

Ještě jeden krátký příklad, který by mohl být velice známý z vojenských akčních filmů. Letci mají před akcí tzv. briefing, informační sezení, kde dostanou úkol, po provedení úkolu se opět sejdou a jejich výkon je ohodnocen, evaluován. Čili nic divného.

A ještě jeden příklad, kdy se evaluace běžně dělá neb je potřebná. Při řízení podniku, vždy je třeba porovnávat plán se skutečným stavem výroby, prodeje atp. Toto porovnávání je právě evaluace daného stavu oproti chtěnému, plánovanému stavu. Najde-li se odchylka, musí vedení podniku reagovat tak, aby mohlo dosáhnout stanovených cílů.

No a teď už by mělo být ale fakt jasné , co to je evaluace

Memetics and memplex and evaluation

Evaluation

Evaluation as an example for memetic differences in two memetically different societies according to the Axelrod´s SIM model

{Author s translation from his Czech original}

Americans started to use evaluation, hence with the analytic assessment of the human performance in carrying out their tasks in the 20s of the last century, around the year 1925. This system is very slowly coming to Germany right now.

After so called velvet revolution in 1989 several attempts were started to perform such evaluation here too. These attempts had died pretty quickly. The reason for starting such or similar attempts and their fast exodus can be easily explained using Axelrod´s SIM model.

Evaluation as such is actually in its substance only a cultural information, but such a cultural information which arose, came to being on certain basis, certain cultural ideological background, hence memetic spawn, memetic mycelia.

When such cultural information arrived to the Czech Republic, then, under the feel that everything coming from the west must be super because unlike under the communism, the attempts were started to implement this American cultural information into the Czech society.

Quick death of these attempts, on the other hand, is an evidence for inability to implement whatever cultural information from one society into another one. Under certain memetic conditions in both societies these is possible, however. Under a different memetic constellation this implementation of cultural information is rather complicated or completely impossible. And this is perfectly well illustrated on the example of dying out of the attempts to implement evaluation in the Czech Republic shortly after 1989.

If, in future, evaluation will be widely spread in the Czech Republic, according to the American pragmatic way, it may become explained in two different ways. One explanation would be, that the Czech society has matured, its ideological, cultural informational mycelia has grown to demanded level, and the society is capable of understanding the meaning of evaluation in its substance and not only on its surface.

The understanding of cultural information from another society only on its surface, society equipped with other ideological mycelia, with different social memplex appears mostly as only blunt copying of surface phenomena which are easy to copy, without any further and deeper understanding of this new cultural information.

There have been plenty of examples for such low quality, but inevitable way of taking over of cultural information from other social memplex in the Czech republic in the time since the velvet revolution until today { the end of 2005 }. I will occasionally return to this problem and describe other cases of such activity.

If we analyze such refusal of certain cultural information of foreign make, based on several cases, and then we generalize the cases, we will come to the same conclusions as Axelrod.

The link to his SIM model can be found HERE. I just would like to mention and support the work of another British professor, Derek Gatherer, who enhanced this model. The above internet link will bring you to the paper written by Derek Gatherer. Where he describes Axelrod´s model and how he improved this model.

This model explains why sometimes some societies cannot understand each other. The reason for this is their totally different social memplex, completely different sets of cultural information, and therefore one society is not capable of understanding the idea produced in the other society, because it misses the informational mycelia necessary for understanding the given idea.

This continues happening daily now, when many ideas originating in the west cannot find the proper echo in the Czech society.

Memetika a memplex a evaluace

Evaluace

Evaluace jako příklad pro memetické rozdíly ve dvou memeticky rozdílných společnostech dle Axelrodova modelu SIM


Američani začali s evaluací, tedy s analytickým ohodnocením výkonu člověka při plnění úkolů někdy ve dvacátých letech minulého století, tedy někdy okolo roku 1925. Do Německa se tento úkon dostává velmi pomaloučku.

Po tzv. „sametové" revoluci v roce 1989, by lo nastartováno několik pokusů takovouto evaluaci provádět také. Tyto pokusy bleskurychle vymřely. Důvodem takovéhoto nastartování nějakého pokusu a jeho rychlé „úmrtí“ lze dle Axelrodova SIM modelu velice snadno vysvětlit.

Evaluace, jako taková je vlastně ve své podstatě pouze kulturní informace, ale kulturní informace, která vyvstala, vznikla na jistém základě, vyrostla na jistém a zcela určitém kulturně-myšlenkovém, tedy memetickém, podhoubí.

Když se tato kulturní informace dostala do Čech, pod dojmem, že vše ze západu je dobré, protože jiné než za komoušů, byly nastartovány pokusy, tuto americkou kulturní informaci implementovat do české společnosti:Rychlé úmrtí těchto pokusů, je zadruhé straně důkazem, že není možné implementovat libovolnou kulturní informaci z jedné společnosti do jiné společnosti. Za jisté memetické konstelace obou dvou společností to však možné je, za jiné konstelace je takováto implementace kulturní informace velmi komplikovaná či zcela nemožná. A toho je právě ilustrováno odúmrtím pokusů zavést evaluaci v Čechách brzo po roce 1989.

Pakliže se někdy v budoucnu skutečně evaluace v Čechách značně rozšíří dle amerického, velmi pragmatického vzoru, bude to možno vysvětlit minimálně dvěma způsoby. Jedno vysvětlení by bylo, že česká společnost dozrála, její myšlenkové, kulturně-informační podhoubí „dorostlo“ na požadovanou úroveň, a společnost je tedy schopno plně pochopit význam evaluace ve své podstatě a ne pouze na povrchu.

Toto povrchové „chápání“ kulturní informace z jiné společnosti, s jiným myšlenkovým podhoubím, tedy jiným společenským memplexem, se hlavně projevuje jako tupé kopírování nějakých povrchových , lehce kopírovatelných jevů, bez jakéhokoli hlubšího chápání podstaty této nové kulturní informace.

Příkladů pro tento nekvalitní, ale naprosto nevyhnutelný způsob přejímání kulturních informací z jiného společenského memplex máme v historii Česka v období od revoluce do dneška / konec roku 2005 / přímo obrovské množství. Budu se k tomuto problému neustále vracet a popisovat další příklady takovéhoto počínání.

Jestliže provedeme analýzu takovéhoto „odmítání“ jisté kulturní informace „cizí provenience“, na základě několika příkladů, a pak provedeme zevšeobecnění, dojdeme ke stejným závěrům jako Axelrod.

Odkaz na jeho model SIM je ZDE. Jen bych chtěl ještě podotknout a vyzdvihnout práci jiného britského profesora, Dereka Gatherera, který tento model ještě zdokonalil. Výše uvedený internetový odkaz je odkazem na pojednání napsané právě Derekem Gathererem v internetu, kde popisuje Axelrodům model a i jak on sám tento model rozpracoval.

Ten model vysvětluje, proč se někdy některé společnosti nemohou „domluvit“, proč si nerozumí. Důvodem je jejich totálně odlišný společenský memplex, naprosto rozdílné soubory kulturních informací, a proto jedna společnost není schopna pochopit myšlenku vyprodukovanou v jiné společnosti, protože ji chybí ono myšlenkové podhoubí nutné k pochopení té dané myšlenky.

A to se děje ještě dnes, kdy mnoho myšlenek pocházejících ze „západu“ nenachází správnou odezvu v české společnosti.

Myšlení a memetika
Logika a emoce
Nelogika a emoce

Ve školách většinou jen učíme fakta, někteří kantoři zábavněji a někteří míně zábavněji. Při tom ale myšleni není jen soubor vědomostí. Myšlení je především tvorba nových myšlenek. Jak ale nové myšlenky vznikají? Jaký proces musíme ovládat, abychom vůbec na něco nového mohli přijít?

V podstatě je to docela jednoduché, musíme se naučit soustavně porovnávat, hledat možné souvislosti, které nikdo před tím neviděl. K tomu nám může pomoc jedno slovo, gesto, televizní pořad, kniha film, či jakýkoliv jiný nosič informace, dle definice kulturní informace je mem, a jsme u memetiky.

Pomocí kulturní informace vychováváme své okolí a své děti. Proto bych zde rád popsal, co jsem zažil na jedné škole. Těsně před Vánocemi se šlo s dětmi do kina na nějaký český film. Odešel jsem z kina asi po 7 minutách. Film byl naprostá katastrofa, první scéna filmu byla pouze prošpikovaná nadávkami, druhá scéna ukazovala jednoho z hlavních protagonistů filmu, jak masturbuje, no a třetí scéna prezentovala českého herce, který ze sebe dělal hňupa.

Především se mi nelíbilo, že jako kantor mám jít na takovýto film s dětmi: zde je možná nutné můj výraz děti upřesnit, jedná se o dospívající ve věku 15 až cca 20 let. Přestože jsou mladiství v tomto věku již sexuálně aktivní, nevidím žádnou rozumnou potřebu s nimi chodit na filmy, kde je sex degradován na pohyb nahoru a dolů.

Prazvláštní je několik skutečností. Za prvé, jak to, že nikdo z pedagogů představení neukončil, za druhé, jak to, že ten, kdo film vybíral, si před promítáním tento film neshlédl, aby mohl posoudit výchovnou kvalitu filmu, tedy kulturně informační úroveň. Protože se domnívám, že by se takovýto film neměl prezentovat jako školní náplň. Ba přímo naopak si myslím, že je nutno působit proti kulturním informacím prezentovaným v tzv. nové české filmové tvorbě, které dle mého soudu je pouze důvodem k vyplácení gáží hercům, ale v žádném případě není vůbec žádným pozitivním přístupem k životu výchově , a ani jako čistě informační platforma také nesplňuje ani ty nejzákladnější požadavky. Je to pouze trapný kulturní odpad a ničení celuloidu.

Z hlediska memetiky je zajímavé ještě i chování učitelky, která byla za výběr filmu zodpovědná. Při setkání v kruhu kolegů jsem film velmi zkritizoval a řekl, že se skutečně nemusím dívat na takový nesmysl. Paní učitelka vehementně film hájila a k ní s přidala ještě jedna, která ji pomáhala výroky jako…“Ale dětem se ten film přece líbil.“

Takovéto jednání je třeba analyzovat. První paní učitelka se cítila ohrožená a nedělala nic jiného, že chránila a obhajovala svůj výběr. Důvodem pro takovouto obranu je skutečnost, že paní učitelka nemá dost charakteru na to, aby přiznala, že pochybila. Primitivnější lidské povahy totiž nedokážou přiznat chybu. Mají pocit, že by spadli z toho vysokého koně, na kterého se sami posadili, aby byli nad ostatními lidmi. Pochybila totiž několikrát, tím, že si film předem neprohlédla, tím, že promítání neukončila a i tou obranou. Protože si tohoto byla emočně vědoma, přivolala si na pomoc kolegyni, druhou paní učitelku, která nedělala nic jiného než, že přizvukovala. Tím s ovšem sama přiznala svou nízkou úroveň, přinejmenším co se týče schopnosti chápat kvalitu filmů.

Ještě něco k té druhé paní učitelce. Tato dáma kdysi dávno poměrně nevybíravým způsobem dávala najevo, že je ráda, že podnikatelé musí platit rovnou daň, i když na ni nevydělají. Sama ale nikdy jako osoba samostatně výdělečně činná nebyla.

Skutečně mne fascinuje, kde se v některých lidech bere tolik drzosti, že si dělají názory na věci, o kterých nemají ani zbla potuchy.

Dle mne je nejhorší, že se v tomto případě jedná o vysokoškolsky vzdělaní lidi a ještě navíc kantory. Je katastrofa, když právě kantor vyloženě žvatlá o něčem, o čem nemá potuchy. Je zcela zřejmé, že to nemůže být dobrý kantor.. Kdyby byl, uvědomoval by si, jak je trapné mluvit o věcech, o kterých nic nevím. Katastrofou také je , že lze předpokládat, že i takto se tyto kantorky chovají ve třídě, žvatlají o věcech,m o kterých nemají ponětí.

Asi by bylo dobře si připomenou Čapkova mloka Andrease v londýnské zoo, v jeho knize Válka s mloky. Tento mlok měl politické názory dle anglických novin, které si nahlas četl jeho pečovatel v zoo. A přesně takto si bohužel vytváří názory naprostá většina lidí, včetně kantorů, těch jednodušších. A pak takto přejaté názory šíří dál, aniž by se jen trochu zamysleli nad tím , co říkají. A tak vznikají dezinformace, kterým pak ale skoro každý věří.

My lidé totiž máme své prožitky a své závisti a svou nespokojenost s vlastním životem, pravděpodobně ještě další spoustu emočních pohnutek, jako sex a místo v hierarchii lidské společnosti.

Všechny tyto pohnutky nás občas nutí dělat věci, které nejsou stroze logické a neodpovídají zdravému myšlení, ale zobrazují emoční stav člověka. Příkladem budiž právě ono spílání státních zaměstnanců na podnikatele. Jde o emoční spílání. Ani jeden z těchto lidí se nikdy nemusel živit sám, vždy mu někdo předložil práci a dal za ni výplatu. Přesto závist a pocit méněcennosti na žebříčku lidské hierarchie je nutí se vyjadřovat proti někomu, o kom si myslí, že je nad nimi. Tedy jinak řečeno mluví o něčem, o čem nemají potuchy.

A tací lidé vychovávají další generaci. No a podle toho bude tato generace i vypadat. A proto je i posun v emočním myšlení tak strašně pomalý. Obrazně řečeno lze zde pokrok měřit pouze na milimetry za několik generací.

Český memetický incest a český memetický autismus

Memy se předávají z mozku do mozku, pouze Susan Blackmore toto poznání ve svých emailových odpovědích na mé emaily zpochybňuje. Jak ale vznikne nový mem? Tato otázka je velmi důležitá, protože vznik a existence nových memů je základem vývoje myšlení. Můžu se pokusit udělat logický důkaz opakem, tak jako se to dělá v matematice. Budu předpokládat, že žádné nové memy nemohou vznikat. Pak nastoupí další otázka, jestliže memy nemohou vznikat, kde se tedy vzal ten první mem? Připustím ještě, že memy kdysi mohly vznikat a teď již ale vznikat nemohou. Pak se dostanu k dalšímu problému.

Když kdysi memy vznikat mohly a teď ne, pak tedy kdysi byl vývoj možný a teď již ale možný není. To ale neodpovídá pozorovaným skutečnostem. Především ve všech vědách se neustále vytvářejí nové memy. Vezměte jen jako příklad tempo rozvoje počítačové technologie. Neustále zde vznikají nové memy.

Berme tedy za dané či prokázané, že dle dnešního stavu vědění nové memy vznikají neustále. A teď další oprávněná otázka: jak vznikají, kde se berou? Jedna metoda vzniku nových memů jde ruku v ruce s dialektikou. Jen tak na okraj, dialektika, je stará věc, pojmenovaná starými německými filozofy. V žádném případě s nejedná o výmysl komunistů. Jednoduše vysvětleno nové memy vznikají porovnáváním dvou či více podobných jevů a i memů a pomocí takovéhoto porovnávání hledáme nové, ještě neznámé, nepojmenované shodné rysy. Tyto shodné rysy se pak mohou vyvinout do podoby samostatného nového memu.

Příklad, který teď použiji, je asi běžný u osob s vyšším vzděláním a s poměrně vysokým postavením. Jedná se o porovnávaní memplexů různých společností, tedy národů, pomocí porovnávání jejich reakcí na podobné podněty. V praxi to vypadá tak, že si člověk přečte či poslechne názory třeba na evropskou unii v Čechách, pak v Německu a pak ještě v Anglii a porovnává je, hodně často, nejlépe denně.

Ostatně na poli vědeckém je tato činnost úplně normální. Má-li vědec pocit, že na něco přišel, publikuje jakýmkoli způsobem své myšlenky tak, aby ostatní vědci měli možnost si jeho myšlenky, memy přečíst a reagovat na ně. Je pak možné, že některý z nich přijde s myšlenkou na vylepšení původní myšlenky, tu pak třetí vědec zkritizuje a čtvrtý ještě o něco vylepší.

My lidé máme jeden veliký, přímo Babylonský problém, který ale pomalu začínáme řešit. Máme mnoho jazyků, tedy komunikačních kódů, a ty nám brání v přímém komunikačním kontaktu s lidmi používajícími jiný kód, jiný jazyk. Řešení tohoto problému je v současné době používání angličtiny téměř na všech polích lidských aktivit. Vědci používají téměř výhradně angličtinu, ale dnes již i obchodníci používají angličtinu jako základní komunikační kód. Osobně znám majitelku jedné malé továrničky, kde se vyrábí přikrývky. Protože majitelka zaměstnává okolo 60 lidí, vyrábí tolik přikrývek, že je musí prodávat do celého světa. Jenže je moc ekonomicky moc malá na to, aby zaměstnávala dalších 60 lidí, jako tlumočníky. Takže je pro ni mnohem výhodnější zaplatit si vynikajícího a drahého učitele angličtiny a komunikovat s celým světem v angličtině. A takto uvažuje spousta malých podnikatelů.

Teď se pomalu dostávám k zajímavému jevu v české společnosti. Mnoho komunistických pohlavárů, i těch na nižších postech jako ředitelé menších fabrik, mají hned několik problémů. Jeden z nich je neznalost cizích jazyků a tudíž neschopnost porovnávat, neb mohou vnímat pouze české memy. Jejich dalším problémem je celková skladba jejich osobních memplexů, souborů memů v jejich mozku, které jsou jasně formované za jejich komunistické kariéry. Tito lidé pak svým chováním vysílají jisté signály, které se v mozcích jejich spolupracovníků a jejich spoluobčanů vyvolávají odpovídající memetické reakce, hlavně kopírování takovéhoto chování.

Proto lze s malou nadsázkou nazvat českou memetickou realitu českým memetickým autismem, kdy se češi navzájem zásobují pouze českými memy, protože nemají možnost porovnávat české memy s memy jiných národů. A tak se zde neustále předává pouze jeden druh memů tam a zpátky. Lze se na to dívat jako na memetický incest jehož výsledkem je memetický autismus, přelévání těch samých memů-tam a zpátky jako kolíbavé pohyby některých autistů.

Jediný lék na tuto českou realitu je umožnění porovnávání českých a nečeských memů, které jsou zakódovány do jiných jazyků, tedy nutnost studia a nutnost výuky cizích jazyků. Bez hluboké znalosti jazyků většiny českého národa bude znamenat jeho intelektuální propad, kdy malinkatá skupinka Čechů vládnoucích cizími jazyky se vyvíjet bude a zbytek národa bude silně intelektuálně, memeticky zaostávat.

Příběh o ulhaném mozku

Několik profesorů, kteří se zabývají studiem mozku, dělali pokusy na živých lidech s obnaženým mozkem. Nemusíte se bát, za prvé mozek nemá receptory bolesti a tudíž ho žádný dotek nebolí, a za druhé s takovéto pokusy dělají pouze na lidech, kteří měli nějakou složitou operaci mozku, např. a těžkém poranění hlavy jako po nějaké těžké autonehodě, nebo po nějakém těžkém pracovním úraze hlavy či po operaci nádorů atp. Jsou tedy takovéto pokusy normální a nebolestivé, ale přesto operatéři a celý tým se chová velmi opatrně.

Při jednom takovémto pokus na jedné ženě dráždili profesoři elektrickou sondou různá centra mozku této ženy. Když podráždili centrum smíchu, pacientka se začala nahlas smát. Když se jí zeptali, proč se směje, odpověděla, že proto, že oni kolem ní tak hloupě stojí.

Tato odpověď lze analyzovat následujícím způsobem: Mozek věděl, že se smál.Mozek věděl, že je ptán na důvod toho smíchu a tak hledal logickou odpověď, protože mozek ví, že každá akce má nějaký důvod. Mozek také ví, že odpověď musí přijít poměrně rychle a protože nemůže najít žádný rozumný důvod, který by vysvětloval hlasitý smích, ke kterému dal mozek povel, musí si mozek nějakou odpověď vymyslet. Tato vymyšlená odpověď musí samotnému mozku připadat logická pro případ, že by ji musel zdůvodňovat.

Žena odpověděla,:“Protože tady tak okolo mě hloupě stojíte.“ Tato odpověď je typicky ženská a je velkou otázkou, jakou odpověď by dal mužský mozek, tedy jestli by v této téměř bezvýchodné situaci volil ženskou odpověď či jinou, více chlapskou. Každopádně je vidět, že mozek dokáže obelhat i sám sebe.

Tento příběh se skutečně stal a četl jsem to v jednom speciálním časopise na téma mozek. Poučení z tohoto případu by mohlo být, že my lidé lžeme i když to nevíme, protože nám jistá odpověď přijde zdánlivě nejlogičtější.

Na vysvětlenou přidám historku, kterou jsem zažil na vlastní kůži docela nedávno. Řediteli jedné školy jsem nabízel že pro jeho žáky seženu praxi v Německu. Velmi dlouho ředitel odmítal, až jsem se pak jednoho dne dozvěděl, že podepsal spolupráci s jinou německou školou, a to přesto, že mi neustále tvrdil, že si to nepřeje. Když jsme se ho na to ptal, velmi se vykrucoval, že k tomu byl vlastně přemluven, že s tím ale vůbec nesouhlasí atd. Nakonec našeho rozhovoru, mi pak řekl, a to téměř doslova asi toto:“ Pane inženýre, kdybyste vy přišel s takovouto aktivitou, tak bych to přivítal.“

Já úplně zkoprněl, protože jsem takovýto nesmysl nečekal. Podíváme-li se však na tuto celou situaci z hlediska memetiky, bude nám rychle hodně jasné, proč ředitel toto řekl.

Je to jako s tím mozkem té operované ženy, pan ředitel, chtěl být hodný a nějak urovnat zcela zjevně narušené vztahy mezi mnou a jím, protože mně říkal, že žádnou spolupráci s němci nechce a pak ji udělal, jakoby za mými zády. Z toho byl na rozpacích, cítil se přistižen při činu neférovosti a snažil se to nějak „srovnat a uklidnit“ a tak volil větu, kde mi říká jak dobré by bylo, kdybych něco takového zorganizoval já, jenomže přitom pozapomněl, že jsem byl takto aktivní již před tím a velmi dlouho. Takže jeho mozek jakoby lhal.

Vzhledem k tomu, že mozek pana ředitele nebyl drážděn elektrodami, lze pouze dovodit, že mozek pana ředitele vykazuje nesmírně nedostatky v logice, především neschopnost vzít v potaz několik aspektů najednou. Tedy skutečnost, že má potřebu se nějak omluvit a vytvořit dobrým slovem opět dobrou náladu a dobrý vztah, a skutečnost, že jsme mu spolupráci s němci nabízel již dávno.

Budete-li velmi pozorně pozorovat výroky a chování lidí ve svém okolí, jistě si všimnete i jiných forem „ulhaných mozků“.

Model memetiky dvou společností Axelroda a Gatherera

Protože je memetika velmi mladá věda, míně než 30 let, a protože některé informace nutné pro další pokrok v memetice zatím nemáme, protože je další vědy ještě samy neobjevily, máme dost často problémy s nejrůznějšími jevy. V současné době nelze zatím memetiku brát jako matematiku, kde jasně jedna a jedna jsou dvě, ale musíme hodně dobře pozorovat okolí a analyzovat jevy kolem nás a pokusit se dělat pak fundované úvahy a závěry o memetických jevech a vztazích.

Stejným způsobem, a v současné době žádným jiným, lze memetiku vysvětlovat v jejím celém spektru. Toto spektrum obsahuje, evoluci v celé své šíři, tedy i fakt, že my, lidé, jsme nevznikli z ničeho nic, ale děsivě dlouhým biologickým vývojem, a pravděpodobně i takto jednou zanikneme jako druh. Další vědy, které mohou napomoci chápání memetiky, jsou v podstatě všechny vědy, které se nějak zabývají mozkovou činností, tedy mozku člověka, ale i mozků nejrůznějších druhů živočichů, jako je biologie, zoologie, sociologie lidská i studium sociálního chování živočichů, psychologie, neurologie, lingvistika, semiotika, ekonomie a mnoho dalších.

Budu si vybírat jednotlivé myšlenky o memetice, napsané věhlasnými autory, téměř výlučně zahraničními vysokoškolskými profesory, a pokusím se je komentovat a osvětlit i příhodách, které si buďto pro vysvětlení vymyslím, nebo na příhodách, které jsem sám zažil, viděl, či na takových , které mi byly vyprávěny někým jiným nebo které jsem četl.

Jedním vynikajícím modelem praktického využití memetiky je Axelrodům model SIM, později rozpracovaný Derekem Gathererem. Tento model, který lze najít ZDE , ( POZOR text je v angličtině ) se zabývá rozdíly mezi dvěma společnostmi, a proč některé společnosti si mohou rozumět a některé ne.

První model, ten Axelrodův, je velmi názorný a lehce k pochopení. Druhý model, ten Gathererův je mnohem složitější , a znázorňuje mnoho úrovní a směrů, kterými se memy šíří: mezi vrstevníky, z jedné generace na druhou atp.

Tento model je perfektní vysvětlení pro skutečnost, že někteří lidé žijící v různých společnostech si často vůbec nerozumí. No, nemohou, a nemohou za to. Je to dáno skladbou memů v jejich mozku. Této skladbě či souboru memů se říká memplex a nebo meme pool, což je přibližně to samé.

Tyto rozdíly jsou dány nejen životem v jiném prostředí, ale i evolučně jinou skladbou genetickou a memetickou, např. jako třeba při pozorování rozdílů mezi muži a ženami, chlapci a dívkami.

V době dospívání tvrdí o sobě navzájem někteří dospívající, že příslušník opačného pohlaví je hloupý, případně použijí i ostřejší slovo, či naopak dle výchovy, které se jim dostalo, se vyjádří velice decentně. Podstatou takovýchto výroků je následující logický řetězec myšlenek:
Chlapec řekne něco, co je pro něj velmi důležité, což ale vůbec není důležité pro dívku. Dívka o tom přemýšlí a nemůže najít rozumné vysvětlení či pochopení toho, co řekl chlapec. Když tedy tato chlapecká myšlenka dívku vůbec neosloví, usoudí dívka, že ona chlapecká myšlenka je špatná. Podle jednoduché logiky, že je-li špatná myšlenka, musí být špatný i autor myšlenky, prohlásí chlapce za hlupáka.

Pochopitelně tento řetězec logických kroků funguje i obráceně, kdy něco řekne dívka a chlapec tomu nerozumí, a dojde pak ke stejnému názoru, že dívka je hloupá. A teď si představme ekonoma ze západu, který po převratu v Čechách objasňoval základy ekonomie a politiky. Tento člověk byl naprosto nepochopen a označen za hlupáka. A to jen proto, že mu Češi nerozuměli. A rozumět mu nemohli, protože myšlenky z rozvinuté ekonomie se neslučují s myšlením nerozvinuté ekonomie.

Jednoduše řečeno je to tak, že lidé žijící a pracující v jisté společnosti, třeba jako stavební dělník na venkově, si nemůže rozumět s člověkem pracujícím jako vysokoškolský profesor na univerzitě ve velkoměstě. Tito dva lidé mají jiný mimetický základ, jiný memplex, a proto si některé myšlenky nemohou předat. Jediné co může trochu fungovat, je , když profesor bude velmi postupně a velmi zjednodušeně vysvětlovat, a pokud onen stavební dělník bude dost chytrý na to , aby profesora poslouchal.

Není to nic jiného než to, co jinými slovy řekl již Amos Komenský. Jeho Škola hrou a postup od jednoduchého ke složitějšímu přesně vyjadřuje nutnost vytvářet memetický základ, memplex tak, aby další mem byl přijat a ne odmítnut.

Memetika

Rozhodl jsem s napsat malé pojednání o memetice v češtině, aby i ti, kteří nevládnou cizími jazyky dostatečně dobře, si mohli udělat obrázek o této zajímavé vědě.

Jak je zvykem i cizojazyčně literatuře, i já začnu odkazem na Richarda Dawkinse, který ve své knize „Sobecký gen“, v originálu The selfish gene, se poprvé dostává ke slovu mem, v angličtině „meme“, čti mím. Toto slovo údajně odvodil od slova memory, paměť, a udělal ho podobné slovu gen, anglicky „gene“, čti džín. Takže meme jako gene, a česky mem jako gen. Od toho se pak odvozuje memetika, a v angličtině memetics.

Zde bych chtěl připomenout jednu podobnou tvorbu nových slov od českého spisovatele Karla Čapka, který z českého slova „robota“ udělal slovo ROBOT. Podobným způsobem tedy Dawkins „vyrobil“ nove slovo a udělal to již v roce 1976.

Teď, když jsme si vysvětlili vznik a původ slova, musíme si říci, co vlastně jeden takový mem je a čím se tedy zabývá memetika. Tak tedy, mem je, dle zatím uznávané definice, jednotka kulturní informace, která je předávaná, kopírovaná a pozměňovaná , podobně jako geny jsou předávány z generace na generaci a jsou kopírovány a pozměňovány.

Takovou kulturní informační jednotkou může být třeba písnička,, tvar auta, nebo informace jak vařit, jak se chovat, jak jíst atp. Susan Blackmorová ještě dodává, že tato informace musí být imitována, jako třeba imitujeme , když se něco učíme, třeba právě cizí jazyky nebo lyžovat nebo mluvit mateřštinou nebo i jiný způsob stolování, jako třeba jíst čínskými tyčinkami.

Tak tohle by byl základ memetiky Jenže až tak jednoduché to není. Například není jasné jestli je memem celá písnička nebo jen refrén či jen několik prvních taktů. Taktéž ještě není jasné, proč některé písničky se stanou evergreeny a některé velice rychle upadnou v zapomenutí. A ještě zajímavější je vztah memetiky a řeči, jakékoliv, třeba češtiny nebo němčiny nebo angličtiny.

Obsahem slova je mem, sdělení, kulturní informace, která s předává dál, někdy se perfektně kopíruje a někdy se mění, mutuje. Pak ale s dostaneme k jiné vědě, tzv. semiotice a k problému kódování informací, tedy i těch kulturních.

Semiotika, anglicky semiotics, se zabývá znaky, jejich významy a přenosem. No a jeden ze systému znaků, který my lidé používáme velmi často je jazyk, my mluvíme. A každé slovo je znak, a nejen slovo, také věta, a ne jen psaná, ale i mluvená, a i každý jednotlivý zvuk a každé jednotlivé písmeno je znakem.

Dalšími problémy jsou otázky, jako kde je takový mem v mozku uložen a jak. O tom pak pojednává neurologie a jiné vědy zabývající se mozkem. Studium mozku a jeho částí z hlediska prováděných úkonů a z hlediska evoluce: Studium mozku je důležité, protože tam jsou memy uloženy.

Tolik tedy na úvod, třeba se mi bude chtít někdy pokračovat i v češtině o memetice, semiotice a jiných vědách, Prostě se sem občas podívejte, třeba vám pomohu při chápání světa a sebe samých.

Komunistické symboly

Komunistické symboly se objevily jako téma v české televizi. Komentář některých jedinců, na to, že by komunistické symboly měly být zakázány, vyprovokovali k tomu, že tvrdili, že takovýto zákaz je omezování svobody slova. Pokud by tento názor byl správný, pak by ovšem muselo být povoleno nosit a honosit se symboly fašizmu a nacizmu. Zdá se, že někteří lidé moc nemyslí. A právě proto, že jsou symboly fašizmu a nacizmu zakázány, je třeba zakázat i symboly komunizmu.

Komunizmus je ve své podstatě stejné společenské zřízení jako byl fašizmus a nacizmus, totalitařský systém organizace společnosti. Co s týče zvěrstev páchaných fašizmem a komunizmem neexistují téměř žádné rozdíly. Koncentrační tábory nacistů měly svou věrnou podobu v komunistických nápravných táborech, pracovních táborech atp, a když byli v koncentračních táborech vyvražďováni lidé prací či plynem, pak v komunistickém Československu byli lidé vyvražďováni třeba radioaktivním zářením v Jáchymovských dolech. Také dobrý způsob jak vraždit lidi. Ti po značném ozáření umírají v šílených bolestech na rakovinu.

Jsou tedy symboly komunizmu symboly organizace, která vraždila, zabíjela a týrala, tedy dělal to samé, co i fašisti.

Pouze tupý hlupák není schopen toto pochopit a tudíž i některé vysoké osobnosti, či tací, co si o sobě myslí, že jsou osobnosti, neustále propagují komunizmus, tedy i vraždy páchané komunizmem Tací lidé patří bez výjimky do vězení, případě na nucené práce do Jáchymovských uranových dolů, aby si v dostatečné míře užili záření, které tak štědře ordinovali jiným.

Tak jako český stát zkonfiskoval majetek fašistům a jejich kolaborantům, bylo by i třeba zkonfiskovat majetek všech komunistů, neb jejich majetky pocházejí z trestné činnosti. Byt´ i jenom z příslušnosti ke zločinnému spolčení se jménem komunistická strana.