Tuesday, November 21, 2006
Další příspěvek o kreativitě
Proces kreativity
Na otázku, co je to kreativita, mne napadá následující. Především si nejsem jist, zda kreativita vědecká je stejná jako kreativita umělecká, i když si myslím, že je to ten samý kreativní proces. Jen si nejsem jist, kde a jak hledat ten stejný základ.
U vědecké kreativity se mi tento proces jeví jako porovnávání s použitím modelů. Tento proces běží na několika úrovních - prvně, když se něco učíte, a pak, když to naučené i ten proces, algoritmus myšlení, používáte.
Jako příklad uvedu třeba ekonomii. Když se učíte ekonomii, musíte nějak popsat skutečnost. Skutečný život je ale moc složitý a nedá se jednoduše pochopit, proto se začaly vymýšlet modely, které složitý život zjednodušují, ale dají se pochopit. Jedním takovým modelem je třeba model oběhu peněz a výrobků.
Tento model má dva účastníky a dva trhy, jeden účastník jsou lidé a druhý účastník jsou obchody. Dva trhy, na kterých se tito dva účastníci setkávají, je trh zdrojů a trh výrobků. V prvopočáteční fázi jsou lidé majiteli všeho, protože máme soukromé vlastnictví. Jenže obchody potřebují tyto zdroje koupit, aby mohly začít vyrábět. Takže se obchody setkají s lidmi na trhu zdrojů a lidé zde obchodům prodají své zdroje - třeba svou práci - a obchody jim za to zaplatí. Takže teď mají obchody zdroje a lidé peníze. Protože ale lidé potřebují výrobky a služby musí se oba účastníci, tedy lidé a obchody setkat jeětě jednou a to na trhu výrobků. Zde obchody nabízejí své výrobky a lidé si je koupí – třeba jídlo a pití – a obchody dostanou peníze. A jsme opět na začátku celého koloběhu. Opět mají obchody peníze a lidé mají zdroje, např. zrelaxovanou a obnovenou schopnost pracovat, když se najedli a napili.
Tento model lze lehce pochopit, ale je daleko od reality. Takže se do tohoto modelu přidá další faktor, např. vláda. Vláda totiž vybírá daně, takže ne veškeré peníze mohou lidé vydat na nákup výrobků a služeb, mají méně o daně. Na druhou stranu vlády tyto peníze vydávají, třeba na školství či na stavbu silnic atp. takže je třeba ten první jednoduchý model poněkud zkomplikovat, tím se dostaneme blíže k realitě, ale model začíná být složitější.
Dalším přiblížením k realitě je zavedení ještě jednoho faktoru do tohoto modelu, a to faktoru zahraničního obchodu. Lidé totiž chtějí konzumovat i výrobky, které sami nevyrábí, a naopak jiní lidé chtějí konzumovat výrobky, které vyrábíme my. A někdy se stane, že domácí lidé poptávají více výrobků z ciziny, než cizinci poptávají u nás, a dochází k nerovnováze.
Nebudu zde teď vysvětlovat, jak se tato nerovnováha projevuje a jaké má následky. Účelem je zde jen vysvětlit, jak chápeme svět kolem nás, a to pomocí modelů a jejich postupným napasováním na skutečnost, od jednoduchých ke složitějším a tím, že neustále porovnáváme. Ten první jednoduchý model oběhu v ekonomice napadl doktora, který porovnal oběh peněz a výrobků k oběhu krve v lidském těle. Tedy skutečně se první popis ekonomických aktivit vyloupl z porovnávaní.
Porovnávání je zvláštní proces, kdy hledáme, a někdy, aniž bychom to věděli, nejmenšího společného jmenovatele dvou různých dějů, jevů či aktivit. Někdy se musíme snažit tento společný rys najít a někdy nás napadne úplně lehce a sám bez jakéhokoliv našeho úsilí či námahy.
Když si zvykneme na to, že neustále porovnáváme, jde nám to lépe od ruky, nemusíme se tolik namáhat, a většinou se trefíme a najdeme ten společný rys. Důvodem pro tuto lehkost je vlastně trénink. Trénink, při kterém jsme nejen mnohokrát našli ten správný společný rys dvou zdánlivě naprosto odlišných jevů, ale naučili jsme se i ten akt, proces porovnávání provádět efektivněji, rychleji a jistěji. Jak je tohle možné?
Podle mne si tréninkem vytváříme filtr a databázi informací, ale i databázi těch našich řešení.Takže každé naše další řešení je o něco jednodušší, protože máme k dispozici předešlé výsledky našeho snažění. Tento filtr zahrnuje nejen jednoduché uložení faktů v podobě podmínek a hotových řešení, ale i způsob, proceduru, jak porovnáváme.
Proto je docela možné a normální, že na stejný signal z „vnějšku“ reagují dvě osoby zcela odlišně. Typický příklad je genderovské rozlišení, ženy reagují na stejný popud jinak než muži. A toto poznání nás nutně vede k dalšímu stupni poznání a to k tomu, že se tento filtr předává rozmnožováním. To ale znamená, že základy takovéhoto filtru jsou dědičné a musí být někde tak zakodované, aby se mohly předat další generaci.
Podle nejnovějších laboratorních výzkumů se zdá být toto pravdou, a experti hovoří o měkké a tvrdé dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je genetická a měkká epigenetická. Je-li toto pravdivé pak musíme vyjít z toho, že i posuzování vnějších podnětů je ve svém základě dědičné a tudíž by měla býti alespoň částečně dědičná schopnost, či předpoklad pro schopnost kreativní tvorby.
Existují již důkazy i o tom, že mateřská péče se zapisuje do ncDNA, tyto pokusy a měření byly provedeny na krysách, a skutečně krysí mláďata, o které se krysa.matka dobře starala, měla jinou ncDNA než ta, o které se matka.krysa nestarala. Lze dovodit, že tomu bude podobně i u lidí.
Pak tedy je kreativní proces složen minimálně ze dvou složek, dědičné a naučené, kdy výsledkem je „mix“ či koktail emocí a návodů na zpracování signálů.
Naučené procesy zpracování signálů lze krásně doložit na lidských činnostech a jejich lehce pozorovatelných rozdílech: Vezměme například řízení auta. V autoškole řidič, který je poprvé za volantem, zpracovává všechny informace, které se na něj řítí, a proto jede velmi pomalu, křečovitě se drží volantu a má vytřeštěné oči. Zkušený řidič sedí pohodlně a uvolněně, zpracovává jen informace nutné, má kapacity na složitý hovor se spolujezdcem, a jede podstatně rychleji. Tomu nasvědčují i data z USA, kde po zavedení nízkých rychlostních limitů, docházelo velmi často k nehodám z nepozornosti. Zkušení řidiči, zvyklí na rychlý přísun informací, tedy na vyšší rychlosti, se za volantem nudili a způsopbovali nehody z nepozornosti, protože jejich mozek byl málo vytížen. Toto chování je podobné chování velmi vysoce nadaných dětí ve škole, kde jejich schopnosti nejsou využity ani na 10%, nudí se, nedávají pozor a nezkušení učitelé je pak trestají za nepozornost. Když jejich snaha po dosažení dalších informací je učitelem uměle brzděna.
Vrátíme-li se zpět ke kreativitě, pak vidíme, že kreativita je jen proces porovnávání na základě dvou faktorů, jedním faktorem jevelikost databáze již vyřešených problémů a osobní algoritmus jejich řešení. Zároveň si musíme uvědomit, že obojí, jak databáze tak i algoritmy řešení získáváme také minimálně dvěma způsoby: dědičností a vlastním učením.
Na otázku, co je to kreativita, mne napadá následující. Především si nejsem jist, zda kreativita vědecká je stejná jako kreativita umělecká, i když si myslím, že je to ten samý kreativní proces. Jen si nejsem jist, kde a jak hledat ten stejný základ.
U vědecké kreativity se mi tento proces jeví jako porovnávání s použitím modelů. Tento proces běží na několika úrovních - prvně, když se něco učíte, a pak, když to naučené i ten proces, algoritmus myšlení, používáte.
Jako příklad uvedu třeba ekonomii. Když se učíte ekonomii, musíte nějak popsat skutečnost. Skutečný život je ale moc složitý a nedá se jednoduše pochopit, proto se začaly vymýšlet modely, které složitý život zjednodušují, ale dají se pochopit. Jedním takovým modelem je třeba model oběhu peněz a výrobků.
Tento model má dva účastníky a dva trhy, jeden účastník jsou lidé a druhý účastník jsou obchody. Dva trhy, na kterých se tito dva účastníci setkávají, je trh zdrojů a trh výrobků. V prvopočáteční fázi jsou lidé majiteli všeho, protože máme soukromé vlastnictví. Jenže obchody potřebují tyto zdroje koupit, aby mohly začít vyrábět. Takže se obchody setkají s lidmi na trhu zdrojů a lidé zde obchodům prodají své zdroje - třeba svou práci - a obchody jim za to zaplatí. Takže teď mají obchody zdroje a lidé peníze. Protože ale lidé potřebují výrobky a služby musí se oba účastníci, tedy lidé a obchody setkat jeětě jednou a to na trhu výrobků. Zde obchody nabízejí své výrobky a lidé si je koupí – třeba jídlo a pití – a obchody dostanou peníze. A jsme opět na začátku celého koloběhu. Opět mají obchody peníze a lidé mají zdroje, např. zrelaxovanou a obnovenou schopnost pracovat, když se najedli a napili.
Tento model lze lehce pochopit, ale je daleko od reality. Takže se do tohoto modelu přidá další faktor, např. vláda. Vláda totiž vybírá daně, takže ne veškeré peníze mohou lidé vydat na nákup výrobků a služeb, mají méně o daně. Na druhou stranu vlády tyto peníze vydávají, třeba na školství či na stavbu silnic atp. takže je třeba ten první jednoduchý model poněkud zkomplikovat, tím se dostaneme blíže k realitě, ale model začíná být složitější.
Dalším přiblížením k realitě je zavedení ještě jednoho faktoru do tohoto modelu, a to faktoru zahraničního obchodu. Lidé totiž chtějí konzumovat i výrobky, které sami nevyrábí, a naopak jiní lidé chtějí konzumovat výrobky, které vyrábíme my. A někdy se stane, že domácí lidé poptávají více výrobků z ciziny, než cizinci poptávají u nás, a dochází k nerovnováze.
Nebudu zde teď vysvětlovat, jak se tato nerovnováha projevuje a jaké má následky. Účelem je zde jen vysvětlit, jak chápeme svět kolem nás, a to pomocí modelů a jejich postupným napasováním na skutečnost, od jednoduchých ke složitějším a tím, že neustále porovnáváme. Ten první jednoduchý model oběhu v ekonomice napadl doktora, který porovnal oběh peněz a výrobků k oběhu krve v lidském těle. Tedy skutečně se první popis ekonomických aktivit vyloupl z porovnávaní.
Porovnávání je zvláštní proces, kdy hledáme, a někdy, aniž bychom to věděli, nejmenšího společného jmenovatele dvou různých dějů, jevů či aktivit. Někdy se musíme snažit tento společný rys najít a někdy nás napadne úplně lehce a sám bez jakéhokoliv našeho úsilí či námahy.
Když si zvykneme na to, že neustále porovnáváme, jde nám to lépe od ruky, nemusíme se tolik namáhat, a většinou se trefíme a najdeme ten společný rys. Důvodem pro tuto lehkost je vlastně trénink. Trénink, při kterém jsme nejen mnohokrát našli ten správný společný rys dvou zdánlivě naprosto odlišných jevů, ale naučili jsme se i ten akt, proces porovnávání provádět efektivněji, rychleji a jistěji. Jak je tohle možné?
Podle mne si tréninkem vytváříme filtr a databázi informací, ale i databázi těch našich řešení.Takže každé naše další řešení je o něco jednodušší, protože máme k dispozici předešlé výsledky našeho snažění. Tento filtr zahrnuje nejen jednoduché uložení faktů v podobě podmínek a hotových řešení, ale i způsob, proceduru, jak porovnáváme.
Proto je docela možné a normální, že na stejný signal z „vnějšku“ reagují dvě osoby zcela odlišně. Typický příklad je genderovské rozlišení, ženy reagují na stejný popud jinak než muži. A toto poznání nás nutně vede k dalšímu stupni poznání a to k tomu, že se tento filtr předává rozmnožováním. To ale znamená, že základy takovéhoto filtru jsou dědičné a musí být někde tak zakodované, aby se mohly předat další generaci.
Podle nejnovějších laboratorních výzkumů se zdá být toto pravdou, a experti hovoří o měkké a tvrdé dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je genetická a měkká epigenetická. Je-li toto pravdivé pak musíme vyjít z toho, že i posuzování vnějších podnětů je ve svém základě dědičné a tudíž by měla býti alespoň částečně dědičná schopnost, či předpoklad pro schopnost kreativní tvorby.
Existují již důkazy i o tom, že mateřská péče se zapisuje do ncDNA, tyto pokusy a měření byly provedeny na krysách, a skutečně krysí mláďata, o které se krysa.matka dobře starala, měla jinou ncDNA než ta, o které se matka.krysa nestarala. Lze dovodit, že tomu bude podobně i u lidí.
Pak tedy je kreativní proces složen minimálně ze dvou složek, dědičné a naučené, kdy výsledkem je „mix“ či koktail emocí a návodů na zpracování signálů.
Naučené procesy zpracování signálů lze krásně doložit na lidských činnostech a jejich lehce pozorovatelných rozdílech: Vezměme například řízení auta. V autoškole řidič, který je poprvé za volantem, zpracovává všechny informace, které se na něj řítí, a proto jede velmi pomalu, křečovitě se drží volantu a má vytřeštěné oči. Zkušený řidič sedí pohodlně a uvolněně, zpracovává jen informace nutné, má kapacity na složitý hovor se spolujezdcem, a jede podstatně rychleji. Tomu nasvědčují i data z USA, kde po zavedení nízkých rychlostních limitů, docházelo velmi často k nehodám z nepozornosti. Zkušení řidiči, zvyklí na rychlý přísun informací, tedy na vyšší rychlosti, se za volantem nudili a způsopbovali nehody z nepozornosti, protože jejich mozek byl málo vytížen. Toto chování je podobné chování velmi vysoce nadaných dětí ve škole, kde jejich schopnosti nejsou využity ani na 10%, nudí se, nedávají pozor a nezkušení učitelé je pak trestají za nepozornost. Když jejich snaha po dosažení dalších informací je učitelem uměle brzděna.
Vrátíme-li se zpět ke kreativitě, pak vidíme, že kreativita je jen proces porovnávání na základě dvou faktorů, jedním faktorem jevelikost databáze již vyřešených problémů a osobní algoritmus jejich řešení. Zároveň si musíme uvědomit, že obojí, jak databáze tak i algoritmy řešení získáváme také minimálně dvěma způsoby: dědičností a vlastním učením.
Tuesday, November 14, 2006
Emoce, schopnosti, kreativita, dědičnost
Tak zase jednou česky
Malé pojednání o způspobu učení se kreativitě
Co je to kreativita, to vlastně nikdo neví. Existuje mnoho autorů a mnoho jejich příspěvků k tomuto tématu, ale nějak to většinou zůstává pouze na povrchu. Já jsem došel také k jistým úvahám o tom, co by kreativita mohla být. Pokusím se je zde trochu popsat.
Vycházím z toho, že kreativita se vyvinula v procesu evoluce a nebyla nám či jiným živoucím biologickým organizmům dána nějak „automaticky“ do vínku. Když si položíme otázku, co vlastně děláme, když vymýšlíme něco nového, můžeme nalézt přinejmenším docela zajímavé odpovědi, když už třeba nenalezneme, odpovědi na to, co je kreativita.
Co tedy vlastně děláme, když se snažíme vymyslet něco nověho? Podle mne pouze porovnáváme, hledáme podobnosti, srovnáváme situace, děje, dynamické či statické obrazy, porovnáváme myšlenky a reakce, emoce a reakce na ně, tedy reakce vlastní a i reakce našeho okolí.
Ještě je třeba si uvědomit, že kreativita není jenom doména lidská ale týká se pravděpodobně všech biologických organismů. Zkuste se jen zamyslet nad otázkou, jak se naučili mravenci dělbu práce, jak se naučili termiti stavět tak veliké stavby, jak se naučili ptáci stavět hnízda a jak se naučili kosatky lovit hejna ryb společně. Někde musel být někdo z nich vždycky ten první, který to začal dělat, ale jak na to ten první přišel?
Dneska jsem četl krátké pojednání o panu Binnigovi, ten dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1986, a také se nyní zabývá otázkou kreativity. Vymyslel, že postupy při kreativních procesech jsou vždy stejné a nastrkal je do počítače a pracuje na tom, aby jeho počítač byl kreativní tak, jako jsou někteří lidé. Sám se domnívá, že mašiny budou jednou kreativní, pouze si myslí, že se nepodaří mašinám vložit emoce.
Já si myslím, že se jednou skutečně povede, aby mašiny byly kreativní, ale také si myslím, že jednou budou i mašiny mít emoce. Tak jako biologickým organizmům trvalo miliony či možná miliardy let než se jejich informační centrum vybavilo emocemi, múže se stát, že za několik milionů let budou i mašiny umět vyjadřovat své emoce a budou mít i empatii, tedy schopnost vcítit se do emocí svého protějšku, tedy jiné mašiny či člověka, či zvířete. Právě tak jako se někteří lidé dovedou vcítit do pocitů některých zvířat.
Emoce se dle mne vytvořily jako systém rychlé reakce, kde dlouhé přemýšlení bylo na obtíž. A toto se nestalo najednou ale jako vývojový , evoluční proces.
Jako příklad, kdy je dlouhé přemýšlení na obtíž a velmi nepraktické je třeba souboj samců o samici. Jestliže spolu opravdu bojují, oba dva se snaží vyhrát, neb jim to zajistí právo na rozmnožování. Ten, který by moc dlouho přemýšlel, jakým způsobem má bojovat, by vlastně prohrál, protože než si to rozmyslí, jeho sok mu již zasadil několik smrtelných ran.
Je tedy vidět, že emoce úzce souvisí s kreativitou, ale nejen s lreativitoui, nýbrž i se statistikou a s reflexí. Po vyhraném boji o samici, je vždy dobré si rozmyslet, jak se to vlastně stalo, že jsem vyhrál. To mi dá informace o tom, jak mám bojovat příště a zajistí mi další vyhrané souboje.
Několik vyhraných soubojů, mi dává – statisticky viděno - větší šanci v příštím souboji, a každý vyhraný souboj, je vlastně jen trénink na další souboj.
Pokud by se někomu tento příklad nelíbil, můžeme si dát jiný příklad, a to ze současnosti. Tenista, hokejový brankář či brankář ve fotbale mají něco společněho. Výsledek jejich tréninku je, že dokaží reagovat rychleji než je nám lidem dáno do vínku. Puk letící na brankáře má rychlost okolo 150kmh, tedy o něco více než 40m za vteřinu, vzdálenost, ze které se střílí na brankáře je asi tak 5m. Tuto vzdálenost uletí puk za jednu osminu vteřiny, tedy 0,125 vteřiny. To je rakční čas pro lidskou bytost naprosto nedosažitelný. Jak to tedy, že ten brankář puky vystřelené na něj chytí?
Jediné vysvětlení, které pro tento fenomén mám, je následující. Tréninkem se brankář naučí rozpoznávat, kam puk poletí ještě dříve než je puk útočníkem vystřelen. To samé platí i pro tenistu na příjmu podání.
Jak se tito lidé naučí rozpoznávat, kam puk či míček poletí? Jedná se o to, že se sportovci pomocí tréninku naučí reakce, rozpoznávat situace a předvídat situace a reagovat na ně v předstihu. Něco podobného provádí i řidič automobilu, který jezdí velmi často. Jde tedy o nevědomý trénink. My se něco naučíme, používáme to, ale vlastně ani nevíme, že jsme se to naučili a většinou náim s tím nikdo nepomůže, protože neurologické procesy, které nám takovéto reakce dovolují ještě nejsou dostatečně probádané a většinou je neumíme vyučovat. Takže se je zatím každý musí naučit sám, tréninkem, neustálým opakováním stejných či podobných situací. Z tohoto opakování si umíme „nějak“ udělat poznávací proces, tedy nevědomé mozkové procesy, které nám pak umožňují správně reagovat.
Takovéto „dovednosti“ získáváme nejen sportovním tréninkem, či častým řízením auta, ale také kontaktem s ostatními lidmi. Tímto způsobem získáváme „cit“, jak zacházet s lidmi z našeho okolí. Takovéto pocity či dovednosti získáváme pouze jejich neustálým opakováním, tréninkem.
Naše emoce jsou částečně zděděné pomocí epigenetických informací uložených v ncDNA, ale částečně i naučením. Naučením pomocí opakování, tedy jasně jen počtem opakování , tedy statistikou.
Naučené postupy se podle všeho ukládají do ncDNA, epigenetické informace, které jsou dědičné. Někteří experti již hovoří o tzv. tvrdé a měkké dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je ta klasická, genetická dědičnost, a měkká je pak epigenetická. Zde se dle všeho ukládají informace o okolí, které se ještě nedostaly do genomu, ale pouze do epigenomu. Zdá se, že tyto naučené postupy obsahují nejen schopnost chytnout puk či reagovat na podání v tenisu, ale i informace o sociálním chování mezi lidmi, a tudíž pochopitelně i emoce.
Zdá se tedy, že emoce nejsou nic jiného než produkt opakovaných situací a jejich kombinací, tedy porovnávání. Tomu odpovídá i evoluční přístup k věci.
Malé pojednání o způspobu učení se kreativitě
Co je to kreativita, to vlastně nikdo neví. Existuje mnoho autorů a mnoho jejich příspěvků k tomuto tématu, ale nějak to většinou zůstává pouze na povrchu. Já jsem došel také k jistým úvahám o tom, co by kreativita mohla být. Pokusím se je zde trochu popsat.
Vycházím z toho, že kreativita se vyvinula v procesu evoluce a nebyla nám či jiným živoucím biologickým organizmům dána nějak „automaticky“ do vínku. Když si položíme otázku, co vlastně děláme, když vymýšlíme něco nového, můžeme nalézt přinejmenším docela zajímavé odpovědi, když už třeba nenalezneme, odpovědi na to, co je kreativita.
Co tedy vlastně děláme, když se snažíme vymyslet něco nověho? Podle mne pouze porovnáváme, hledáme podobnosti, srovnáváme situace, děje, dynamické či statické obrazy, porovnáváme myšlenky a reakce, emoce a reakce na ně, tedy reakce vlastní a i reakce našeho okolí.
Ještě je třeba si uvědomit, že kreativita není jenom doména lidská ale týká se pravděpodobně všech biologických organismů. Zkuste se jen zamyslet nad otázkou, jak se naučili mravenci dělbu práce, jak se naučili termiti stavět tak veliké stavby, jak se naučili ptáci stavět hnízda a jak se naučili kosatky lovit hejna ryb společně. Někde musel být někdo z nich vždycky ten první, který to začal dělat, ale jak na to ten první přišel?
Dneska jsem četl krátké pojednání o panu Binnigovi, ten dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1986, a také se nyní zabývá otázkou kreativity. Vymyslel, že postupy při kreativních procesech jsou vždy stejné a nastrkal je do počítače a pracuje na tom, aby jeho počítač byl kreativní tak, jako jsou někteří lidé. Sám se domnívá, že mašiny budou jednou kreativní, pouze si myslí, že se nepodaří mašinám vložit emoce.
Já si myslím, že se jednou skutečně povede, aby mašiny byly kreativní, ale také si myslím, že jednou budou i mašiny mít emoce. Tak jako biologickým organizmům trvalo miliony či možná miliardy let než se jejich informační centrum vybavilo emocemi, múže se stát, že za několik milionů let budou i mašiny umět vyjadřovat své emoce a budou mít i empatii, tedy schopnost vcítit se do emocí svého protějšku, tedy jiné mašiny či člověka, či zvířete. Právě tak jako se někteří lidé dovedou vcítit do pocitů některých zvířat.
Emoce se dle mne vytvořily jako systém rychlé reakce, kde dlouhé přemýšlení bylo na obtíž. A toto se nestalo najednou ale jako vývojový , evoluční proces.
Jako příklad, kdy je dlouhé přemýšlení na obtíž a velmi nepraktické je třeba souboj samců o samici. Jestliže spolu opravdu bojují, oba dva se snaží vyhrát, neb jim to zajistí právo na rozmnožování. Ten, který by moc dlouho přemýšlel, jakým způsobem má bojovat, by vlastně prohrál, protože než si to rozmyslí, jeho sok mu již zasadil několik smrtelných ran.
Je tedy vidět, že emoce úzce souvisí s kreativitou, ale nejen s lreativitoui, nýbrž i se statistikou a s reflexí. Po vyhraném boji o samici, je vždy dobré si rozmyslet, jak se to vlastně stalo, že jsem vyhrál. To mi dá informace o tom, jak mám bojovat příště a zajistí mi další vyhrané souboje.
Několik vyhraných soubojů, mi dává – statisticky viděno - větší šanci v příštím souboji, a každý vyhraný souboj, je vlastně jen trénink na další souboj.
Pokud by se někomu tento příklad nelíbil, můžeme si dát jiný příklad, a to ze současnosti. Tenista, hokejový brankář či brankář ve fotbale mají něco společněho. Výsledek jejich tréninku je, že dokaží reagovat rychleji než je nám lidem dáno do vínku. Puk letící na brankáře má rychlost okolo 150kmh, tedy o něco více než 40m za vteřinu, vzdálenost, ze které se střílí na brankáře je asi tak 5m. Tuto vzdálenost uletí puk za jednu osminu vteřiny, tedy 0,125 vteřiny. To je rakční čas pro lidskou bytost naprosto nedosažitelný. Jak to tedy, že ten brankář puky vystřelené na něj chytí?
Jediné vysvětlení, které pro tento fenomén mám, je následující. Tréninkem se brankář naučí rozpoznávat, kam puk poletí ještě dříve než je puk útočníkem vystřelen. To samé platí i pro tenistu na příjmu podání.
Jak se tito lidé naučí rozpoznávat, kam puk či míček poletí? Jedná se o to, že se sportovci pomocí tréninku naučí reakce, rozpoznávat situace a předvídat situace a reagovat na ně v předstihu. Něco podobného provádí i řidič automobilu, který jezdí velmi často. Jde tedy o nevědomý trénink. My se něco naučíme, používáme to, ale vlastně ani nevíme, že jsme se to naučili a většinou náim s tím nikdo nepomůže, protože neurologické procesy, které nám takovéto reakce dovolují ještě nejsou dostatečně probádané a většinou je neumíme vyučovat. Takže se je zatím každý musí naučit sám, tréninkem, neustálým opakováním stejných či podobných situací. Z tohoto opakování si umíme „nějak“ udělat poznávací proces, tedy nevědomé mozkové procesy, které nám pak umožňují správně reagovat.
Takovéto „dovednosti“ získáváme nejen sportovním tréninkem, či častým řízením auta, ale také kontaktem s ostatními lidmi. Tímto způsobem získáváme „cit“, jak zacházet s lidmi z našeho okolí. Takovéto pocity či dovednosti získáváme pouze jejich neustálým opakováním, tréninkem.
Naše emoce jsou částečně zděděné pomocí epigenetických informací uložených v ncDNA, ale částečně i naučením. Naučením pomocí opakování, tedy jasně jen počtem opakování , tedy statistikou.
Naučené postupy se podle všeho ukládají do ncDNA, epigenetické informace, které jsou dědičné. Někteří experti již hovoří o tzv. tvrdé a měkké dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je ta klasická, genetická dědičnost, a měkká je pak epigenetická. Zde se dle všeho ukládají informace o okolí, které se ještě nedostaly do genomu, ale pouze do epigenomu. Zdá se, že tyto naučené postupy obsahují nejen schopnost chytnout puk či reagovat na podání v tenisu, ale i informace o sociálním chování mezi lidmi, a tudíž pochopitelně i emoce.
Zdá se tedy, že emoce nejsou nic jiného než produkt opakovaných situací a jejich kombinací, tedy porovnávání. Tomu odpovídá i evoluční přístup k věci.
Povídka s ponaučením
Sibiřský slavík
Vtip od Biermanna,
východněmeckého zpěváka, kterého kommunistický režim vyhnal z vlasti.
Sibiřsk slavík se hned při prvním rozbřesku jara zvedne a letí k obloze a zpívá. Jenže je ještě moc chladno a on umrzne ve vzduchu a spadne dolů na zem. Tam jde okolo sibiřská kráva a pustí lejno právě na tu hrudku zmrzlého slavíka. Teplé lejno slavíka zahřeje a on vyleze z lejna, otře se a opět vyletí k obloze a zpívá a opět zmrzne a padne na zem jako kus ledu. Opět přijde sibiřská kráva a pustí na něj lejno, jenže tentokrát přijde i sibiřský tigr, vytáhne slavíka z lejna a sežere ho.
Tato povídka má několik ponaučení: za prvé když na tebe někdo sere, nemusí to být tvůj nepřítel, za druhé, když tě někdo vytáhne z hoven, nemusí to být tvůj přítel a za třetí, když už sedíš v hovnech, neměl bys tak hlasitě zpívat.
Vtip od Biermanna,
východněmeckého zpěváka, kterého kommunistický režim vyhnal z vlasti.
Sibiřsk slavík se hned při prvním rozbřesku jara zvedne a letí k obloze a zpívá. Jenže je ještě moc chladno a on umrzne ve vzduchu a spadne dolů na zem. Tam jde okolo sibiřská kráva a pustí lejno právě na tu hrudku zmrzlého slavíka. Teplé lejno slavíka zahřeje a on vyleze z lejna, otře se a opět vyletí k obloze a zpívá a opět zmrzne a padne na zem jako kus ledu. Opět přijde sibiřská kráva a pustí na něj lejno, jenže tentokrát přijde i sibiřský tigr, vytáhne slavíka z lejna a sežere ho.
Tato povídka má několik ponaučení: za prvé když na tebe někdo sere, nemusí to být tvůj nepřítel, za druhé, když tě někdo vytáhne z hoven, nemusí to být tvůj přítel a za třetí, když už sedíš v hovnech, neměl bys tak hlasitě zpívat.
