forum v češtině

Češi a pravda

Pokračování

Jiný citát o pravdě mne donutil napsat ještě tuto malou poznámku. Tedy prvně tady ten citát:

A lie would have no sense unless the truth were felt dangerous.
Alfred Adler

A pochopitelně uvedu i link a překlad:

http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/a/alfredadle170054.html

„Lež by neměla žádný smysl, jen když by pravda byla nebezpečná“.

Proč Češi tak moc lžou vlastně vysvětluje tento citát: málo toho vědí a znají, proto dělají nadprůměrný počet chyb, chyby jsou obvykle spojeny s nějakým potrestáním, a protože nikdo nechce být neustále trestán a kárán, i když dělá strašně moc chyb, musí se těch chyb nějak zbavit. Jsou lidé, kteří tento problém řeší tím, že se jdou učit, aby více věděli a páchali méně chyb. Češi řeší tento problém vštšinou raději dobrou lží. Lež je rychle po ruce, člověk se nemusí roky namáhat něco se učit. Prostě Čech si vybere řešení, které je mu nejbližší, LEŽ.

Pravda a Češi

Nedávno jsem našel tento citát od Einsteina, vedle něj bylo ještě několik dalších citátů jiných autorů o slově „pravda“.

Unthinking respect for authority is the greatest enemy of truth.
Albert Einstein

Pokud by mi někdo nevěřil tak uvádím i link, kde si ten citát můžete najít. No a pro ty jedince, kteří nerozumí anglicky, uvádím i překlad této Einsteinovy myšlenky:

„ Bezmyšlenkovitá úcta před autoritou je největší nepřítel pravdy“.

http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/a/alberteins169203.html

Bohužel, právě česká populace trpí neskutečně vysokou měrou syndromem rektoskopie, tedy právě onou bezmyšlenkovitou úctou před jakoukoliv autoritou. Dle mne tento syndrom je jedním z důkazů velmi nezdravého vývoje české národní mentality. Obvykle se zde každý klaní každému, kdo má funkci či peníze. Tedy moc. Protože Čech se moci bojí. A proč se tak bojí moci? Protože Čech, který dostane funkci a s ní i propůjčenou moc, vnímá své podřízené jako své otroky a dle toho se k nim i chová, navýšeně, bez úcty, a vykořisťuje je. To je typická reakce dlouho utlačovaného jedince, který se pak nějak „vyhoupl“ na výsluní a mstí se všem pod sebou. A protože toto jednání je zde natolik typické a známé, bojí se Češi někoho, kdo má moc, protože vědí, co mohou očekávat.

Já měl možnost se s takovými lidmi setkat v běžném denním životě téměř na všech funkcích, která vás jen mohou napadnou, ve školách ředitelé či jejich pravé ruce, ať již tzv. ekonomové či zástupci, na úřadech jak volení politici tak i zaměstnaní úředníci, neschopní psychologové v poradnách, nepoctiví a úplatní soudci, právníci a policisti, znalci, kteří nic neumí, ale to své neumění si nechají vysoce zaplatit a úmyslně vydávají nepravdivé a dle zakázky zmanipulované znalecké posudky No a tím si pochopitelně dělám obrázek o české národní mentalitě.

Prostě pravda pro Čecha není až tak důležitá,ale k bezmyšlenkovité úctě před autoritou jsou tu již vychovávány i děti, což je šílená katastrofa, ale Češi takovouto výchovu vnímají jako správnou, a pakliže se proti ní někdo ozve, tak je nazýván anarchistou, protože Čech si to své navyklé informační okolí chrání, je na to zvyklý a neumí žít v jiném informačním okolí, nezvládl by to, nemá na to prostě.

Díky bohu, existují i výjimky z tohoto českého pravidla, ale je jich velmi, velmi málo. Takže se vám skutečně může podařit, že narazíte na Čecha, který se chová jako člověk. Pokud si toho všimnete, važte si toho člověka, je zde, v tomto státě a národě skutečně jen výjimkou.

Peníze a štěstí

V německém časopise STERN 03/2007 se profesor Mathias Binswanger, který pracuje jako profesor ekonomie na odborné vysoké škole v Solothurnu ve Švýcarsku, rozpovídal na téma peníze a štěstí.

Mne tento článeček zaujal, protože se již několik měsíců zabývám „psychologií peněz“, a to na podnět několika mých dobrých známých, kteří v tomto směru ode mne očekávají pomoc, a ještě i proto, že se plně kryje s mými poznatky z několika věd: memetiky, sémiotiky, sociologie, psychologie, evoluční psychologie, neurologie a ještě mnoha dalších.

K mému údivu měl skutečně pravdu: peníze nikdy nejsou zárukou štěstí. Štěstí z peněz máme jen tehdy, můžeme-li naše peníze porovnat s někým nám blízkým, třeba se sousedem. Pak platí, že když si myslím, že mám více než soused, tak pociťuji pocit štěstí a spokojenosti. Pochopitelně je tomu i naopak: mám-li méně než můj soused, cítím se nešťastný.

To je velmi dobře odpozorováno a i potvrzeno několika laboratorními pokusy. Ale proč tomu tak je? Co je základem toho našeho pocitu štěstí či nešťastnosti?

Odpověď na tuto otázku není až tak těžká, jen trochu zdlouhavá. Je třeba vyjít z toho, že člověk je sociální druh a nějak se chová v této své společnosti – stádu. Neustále se porovnává s celým svým okolím, jak živým tak neživým a tudíž i se svými spolu-lidmi, lidmi ze svého okolí.

Jestliže cokoliv porovnáváme, vždy dojdeme k závěru, že jedna z těch porovnávaných věcí, objektů, jevů či spolulidí je lepší než ta druhá. Uděláme si žebříček, ve kterém máme naše emoční pořadí všech „věcí“ z našeho okolí. Ještě jednu poznámku: okolím je třeba rozumět informační okolí, tedy vše to, co jsme schopni obsáhnout a porovnávat, tedy i informace z televize a jiných medií. Vzpomeňte si na to jak lidmi otřásla informace o teroristickém útoku proti Twin Towers v New Yorku, nebo nedávný skandál české politiky, kdy jedna žena oplodněna českým politikem pobírala neskutečné mateřské dávky. To vše je naše informační okolí.

V tomto okolí porovnáváme vše absolutně automaticky, jsme prostě „naprogramováni“ na to, abychom neustále – vědomě i nevědomě – porovnávali. Z porovnávání sebe sama se svým lidským okolím se dostáváme k vytvoření hierarchie lidské společnosti. Každý z nás si o sobě myslí, kde se asi v celé společnosti nachází, na jakém stupínku v této lidské hierarchii je, a při každém setkání s novým člověkem okamžitě začínáme porovnávat, jestli jsem já v hierarchii nad ním nebo on nade mnou. Pokud mi nevěříte, tak si všimněte jaké jsou první otázky při seznamování: 1/ Máte či nemáte titul, 2/ co jste vystudoval, 3/ kde bydlíte, 4/ jaké máte auto atp. Toto jsou prvky kulturního srovnávání v tom smyslu, že jsou vytvořeny lidmi, Ještě existují prvky srovnávání animálního, jestli je váš protějšek vysoký, jestli má sílu, jestli je rychlý, a jestli se tudíž máte bát sporu s takovouto osobou. V kulturní oblasti se k tomu pak přidává delegovaná pozice moci daného člověka či množství jeho peněz. Z toho mají lidé také strach, protože člověk a mocí může ublížit, potrestat atp., a to samé může člověk s velikým množstvím peněz, ten si totiž to vaše potrestání může koupit.

Takže peníze jsou jistým kulturním signálem o tom, kde stojím já v hierarchii lidské společnosti a kde stojí mé okolí. Proto s porovnávám se svým okolím a ne s Billem Gatesem, ten je emočně moc daleko, také nikoho nenapadne se porovnávat s anglickou královnou, ale určitě s porovnáváme s každým, koho potkáme v našem informačním okolí.

Proto měl tento pan profesor pravdu, když tvrdil, že naše štěstí nepochází z absolutního množství peněz, které máme, ale z porovnání s naším lidským okolím. Máme.li více než naše okolí cítíme se dobře, máme pocit štěstí, máme-li méně, pak můžeme pociťovat závist, zlobu a všechny další projevy nešťastnosti.