forum v češtině

Dalai Lama a jeho myšlenky o štěstí

Ethics for the new millennium / titul anglického originálu

Das Buch der Menschlichkeit / titul německého překladu

Kniha lidskosti / český překlad německého titulu


Dalai Lama ve své knize píše, jak cestuje po různých zemích a jak má pocit, že všude se lidé snaží dosáhnout štěstí, a že si myslel, že ve vyspělých zemích lidé budou šťastnější, protože vysoký stupeň vybavenosti nejrůznějšími přístroji jim odebírá těžkou práci, kterou ještě dnes musí lidé v méně rozvinutých státech denně vykonávat. Ke svému podivu shledává, že tomu tak není a dochází k názoru, že něco musí být uvnitř nás, co nás činí nešťastnými a neustále se snažícími dosáhnout štěstí.

Dalai Lama si také všimnul, že v těch rozvojových zemích, které se začaly silně ekonomicky rozvíjet, mají lidé stejné problémy jako v lidé žijící v již vysoce rozvinutých zemích. Především shánějí produkty jako je tv, video, pc, auto atp. A když je dostanou, okamžitě se snaží dostat další produkt. A přesto nejsou šťastni, pouze podlehnout stresu shánění dalších produktů.

Nejsem si zcela jist, ale domnívám se, že následující myšlenka by mohla při nejmenším částečně vysvětlit toto lidské počínání.

Lidé jako i jiné živočišné druhy žijí ve skupinách, a je jedno jak se ty skupiny nazývají, jestli řekneme stádo či kolektiv, význam je ten samý. Každý jedinec ve skupině, když narazí na „kolegu“, chce vědět, na čem je, s kým má tu čest. Psi mají jako seznamovací rituál očuchání pachů mezi zadníma nohama a dle toho poznají, kdo je podřazený a nadřazený.

U lidí je to v dnešní moderní době poněkud jinak zařízené. Lidé poznávají svou relativní pozici vůči tomu, koho potkali, dle statusových symbolů, jako je např.auto.

Zde s najednou setkává několik nejrůznějších myšlenek najednou. Za prvé je velmi jednoduché rozpoznat staré a nové auto, či auto drahé a auto levné, a podle toho posuzovat majitele. Za druhé toto poznávání člověka podle jeho majetku, podle nějaké věci, je vlastně předmětem semiotiky, nauky o znacích. Nové a velké auto signalizuje, je znakem pro hodně peněz, a hodně peněz je znakem pro úspěch v soutěživosti. A tedy za třetí soutěživost, ta je naprosto nedílnou součástí našeho života, denně s někým o něco soutěžíme, o přízeň milenky, nadřízeného, souseda, učitele atp.

Tato soutěživost dle mne pochází ze sexuality, ze soupeření o toho správného partnera, prvně jsem si myslel, že je to pouze soutěživost mezi muži, samci, o samici, ale i ženy, samice, mezi sebou jistým způsobem soutěží o samce. Kdo ze samců vyhraje nějaký souboj, je obdivován samicemi, a pravděpodobně mu bude „dovoleno“ mít s ní potomky. Samice mezi sebou soupeří o přízeň toho jednoho samce, který stojí na relativním žebříčku hierarchie dané skupiny dost nahoře. Jeho postavení totiž zaručuje samici dostatek prostředků na „bezstarostnou“ výchovu jejích potomků.

Kdo v lidské skupině něco „vyhraje“, je nějak odměněn, dostane za ženu princeznu a k tomu ještě půlku království, nebo dost peněz, nebo funkci spojenou s mocí, či jinou odměnu. Skutečnost, akt odměny působí asi na produkci látek v mozku, které zapříčiňuji blahé pocity. Proto se snažíme být odměňováni.

Sex jako odměna, také funguje, samec je odměněn samicí sexem, za své snažení, za výhru atp. Jsme tedy neustále pod tlakem soupeření a touhy po odměňování. Myslím si, že jsem docela dobře odpozoroval, že toto odměňování a soutěžení může nabírat nejrůznější podoby, a jedna z nich je množství majetku a peněz.
Tak jako psi rozpoznají své vzájemné relativní postavení v hierarchii, tak i lidé to poznají podle znaků, podle majetku. Dalším důvodem k hromadění majetku je „vytahování se“ prezentací svého majetku.

Lidská soutěživost a soupeření a k tomu ono prezentování nabytého majetku by mohlo být základem pocitu stresu a neustálého dalšího hledání štěstí. A to je nejspíše to, co Dalai Lama vidí jako společné všem lidem, bez rozdílu země původu, bez rozdílu náboženství atp. S největší pravděpodobností jsme si my, lidé, toto jednání sami sobě „vnutili“.

Jak říká jeden známý autor, jsme velmi zvláštní druh, který v podstatě domestikuje sám sebe. Vychováváme se sami a dělali jsme to několik dlouhých tisíciletí, možný několik set tisíc let, a proto máme některé návyky velmi upevněné, pouze jejich forem projevu se liší dle doby, místa, náboženství a kultury.

Jakmile připustíme kulturu jako momentum, dle kterého se liší formy projevu našeho „lidství“ dostáváme se k memetice, protože jeden z aspektů memů je ., že jsou to kulturní informace, které lze napodobovat, kopírovat, a které se proto v hlavách lidí množí.

Je tedy vidět, že když se začneme zabývat lidmi, a jejich předváděným chováním, dojdeme nezbytně k vědám jako je memetika, semiotika, lingvistika a spousta dalších věd. Lze teda i třeba postulovat, že hledání lidského štěstí je vlastně memeticko-semiotický projev tisícileté domestikace člověka, jeho soutěživosti, soupeřivosti a chování v daných kulturních podmínkách.

/příležitostně zde ještě zveřejním překlad do angličtiny/