forum v češtině

Memetika, genetika, epigenetika, prof.Skinner
Důkazy o tom, že si geny pamatují jisté stavy těla

Tak tohle není doslovný ba ani volný překlad mého anglického článku, nýbrž volně tvořený článek na téma genetika, memetika epigenetika, evoluce, ve spojitosti s příklady ze života, a s odkazy na jiné výzkumníky a jejich objevy

Kdysi dávno mi máma říkala, že jsem asi tak ve dvou či třech letech jednou v tramvaji šíleně fabuloval, vymýšlel jsme si, že jsem byl strašně silný a dlouho jsme chodil sám, až jsem jednou přišel k nějakému jinému kmenu, který byl často přepadáván nějakou příšerou. Já jsme si na tu příšeru počkal, bojoval s ní a zabil ji. O té příšeře jsem pak řekl, že to byl lední medvěd. Mámu zamrazilo, protože tvrdila, že jsme do té doby žádného ledního medvěda neviděl a neznal jsem ani to pojmenování.

Další zajímavý postřeh mí mámy bylo, že si všimla, že můj rukopis je velmi podobný rukopisu mého otce, a to přesto, že já jsem jeho rukopis nikdy neviděl, protože otec od nás odešel, když mi byl asi jeden rok.

Další zvláštností, kterou jsme asi nezažil jen sám, ale spousta jiných lidí také, je ten pocit, že přijdu do nějakého města, kde jsme ještě nikdy nebyl, ale přesto mám pocit, že jsem tam už byl, nebo dokonce bezděky někomu poradím, kde je pošta, ale vlastně bych to nesměl vědět, protože jsme tma nikdy nebyl. Takže je otázka, jak to, že to vím, zcela namístě.

Na všechny tyto události jsem si již kdysi dávno vymyslel hypotézu, že vše, co člověk zažije se nějakým způsobem dostane do „paměti“ genů. Pakliže můj otec něco zažil, jeho geny si to „pamatují“, a protože já jsme !udělán“ z jeho genů, musím si to vlastně „pamatovat“ taky. Tato řada je v podstatě nekonečná , protože mezi mým dědou a mým otcem byl stejný geneticko-paměťový vztah, a o generaci dál to samé a tak dál. Znamená to tedey, že si mé geny „pamatují“ vše, co zažili všichni mí předkové, teoreticky viděno až k Adamovi.

Je fakt, že mi nikdo nevěřil a dokonce i vědci něčemu takovému nevěřili. Před asi 2 či 3 lety jsem se dal do studia memetiky, čerpal jsem z knih – většinou psaných v angličtině, z časopisů . většinou psaných v němčině, a z internetu, kde se hlavně používá angličtina.

Jednou jsme přemýšlel o tom, jak je to možné, že když životní podmínky na zemi před několika miliardami let nebyly moc vlídné a životu přívětivé, že to život zvládnul. Najednou mne napadlo, že je to jasné, nad slunce jasnější, život mohl vzniknout a udržet se, protože uměl jednu fantastickou věc: komunikovat se svým okolím.

Ale jak mohou geny komunikovat se svým okolím? Nejsem biolog ani neurolog, takže nejsem schopen dát přesnou odpověď, ale podíváme-li se na člověka, či jiné dnes žijící bytosti včetně rostlin, vidíme , že jak bytosti, tak i rostliny reagují na okolí. Ale reakce na okolí je již komunikace s okolím.

Je jedno jestli jsme bytost či rostlina, ale nějak vnímám své okolí a jednám podle toho. Je fakt, že u rostlin jsou takovéto reakce velmi dlouhé, pakliže vezmeme za základ reakce třeba rychlost pohybu ruky hokejového brankáře na vystřelený puk, nebo reakci tenisty na servis protivníka, nebo reakci běžce na 100 sprint na startu na ránu ze startovacího revolveru. Tyto reakce jsou relativně velmi rychlé, měří se v desetinách vteřiny. Zatímco reakce rostliny může trvat několik dní.Ale i rostliny dokáží reagovat rychleji, když to dlouho trénovaly. Jsou rostliny, která rozevírají své květy s rozbřeskem slunečního světla a se západem slunce své květy opět zavírají. Takováto reakce je dost rychlá.
Takže komunikace s okolím se nesmí brát jako funkce rychlosti, rychlost takovéto komunikace s okolím je jen jedním aspektem formy projevu komunikace genů s okolím.

Jestliže jistá chemická spojení, ze kterých předpokládáme vznik života měla mít šanci na přežití, tak musela vyvinout jistý druh komunikace s okolím. Zajisté zpočátku velmi primitivní, ale přesto musela proudit data mezi okolím a těmito chemickými sloučeninami. Jen tak na okraj, my jsme taky jen velmi komplikovaná chemická sloučenina…vše, co v nás ke je založeno na chemických spojeních, fyzikálních pravidlech a na vývoji, tedy na schopnosti komunikovat s okolím a přizpůsobovat se okolí, či si okolí přisp k vlastním potřebám.

Okolí musí nutně vysílat nějaká data o sobě. Vezměme třeba dobu asi tak před 200 000 let, kdy se přibližně předpokládá vznik přímého předka dnešní lidské rasy. V té době jsme ještě neuměli mluvit, ale všude okolo nás byly zvuky. Dešťové kapky dělají zvuk, když dopadnou, vítr je slyšet v korunách stromů. Nejrůznější chemické sloučeniny vydávají různé zápachy, světelné vlny se odrážejí od předmětů a ukazují nám tvar a barvu těles. Takže bez naše přičinění existuje hluk, světlo a zápach. Hluk a světlo nejsou nic jiného než jedna forma vln, buďto je to stlačený vzduch nebo světelné vlny. U zápachu si nejsem jist, ale předpokládal bych, že i tady se bude v podstatě jednat o nějaký druh vln.

Je tedy jasné, že jsme se začali opičit po zvucích okolo nás. Nejspíše z nějakého důvodu nám byly nějaké zvuky lahodné a nějaké silně odporné, případně tenkrát nějaký zvuk znamenal bezpečí a jiný zvuk nebezpečí, a ještě dnes, když slyšíme takový zvuk je nám buďto dobře nebo se necítíme dobře.

To jsme vše zdědili, protože si naše geny „pamatují“, co nám bylo někdy příjemné a co ne, a tato informace se předává v genech, ve spermiích a vajíčcích na další generaci.

Při studiu memetiky, jsem narazil i na vědu zvanou semiotika, a krom toho jsme si přečetl, že odborníci považují lingvistiku za součást semiotiky, a rozbřesklo se mi. I my mezi sebou se dorozumíváme pomocí nějakých signálů, řekněme znaků. Slovo je znak věta ja znak, jedno písmene je znak, a písmeno napsané je jiný znak než písmeno vyslovené, a přesto míří na to samé. Protože jsme asi prvně začali mluvit a teprve později psát, lze asi říci, že psané písmeno a slovo je další stupeň kódování signálů.

Pokusil jsme se kontaktovat dva britské profesory, jeden z nich je Derek Gatherer a druhá je Susan Blackmore. Napsal jsem jim několik emailů a snažil jsem se je přesvědčit o tom, že memetiku nelze správně pochopit bez pochopení souvislostí se sémiotikou. Derek Gatherer připustil, že se sám snažil do vědecké debaty o memetice vnést i sémiotikou, ale že neuspěl. Susan Blackmore pak naprosto striktně jakoukoliv souvislost se sémiotikou popřela a smetla se stolu.

Je to škoda, protože podle mne, a od včerejška vím, že ne jen podle mne , ale i podle jiných profesorů, komunikace genů s okolím existuje. Jistý profesor Skinner napsal do internetu několik malých zpráviček o svém výzkumu, kde jednoznačně prokazuje komunikaci genů s okolním světem. Sice ne zcela v tom smyslu jak to vidím a chápu já, ale asi je ještě moc brzo na to, abychom objevili a hlavně uměli dokázat některé skutečnosti.

Podle Skinnera je možné až do několikáte generace sledovat následky změn DNA u prarodičů, které vznikly nějakým mohutným vlivem, třeba kouřením, hladem stresem a podobně.

Existují studie, které prokazují kauzální souvislost mezi zážitkem obrovského hladu a smrtí na diabetes až do několikáté generace. Podobně tomu je při kouření, a při stresu, jakým třeba byl zážitek atentátu na Twin Towers v New Yorku.

Podle mne se jedná o obrovský objev, který může změnit hodně v našem chápání dědičnosti, šíření nemocí na další generace, možná se tím i podaří vysvětlit zvýšený počet alergií atp.