forum v češtině

Proces kreativity

Na otázku, co je to kreativita, mne napadá následující. Především si nejsem jist, zda kreativita vědecká je stejná jako kreativita umělecká, i když si myslím, že je to ten samý kreativní proces. Jen si nejsem jist, kde a jak hledat ten stejný základ.

U vědecké kreativity se mi tento proces jeví jako porovnávání s použitím modelů. Tento proces běží na několika úrovních - prvně, když se něco učíte, a pak, když to naučené i ten proces, algoritmus myšlení, používáte.

Jako příklad uvedu třeba ekonomii. Když se učíte ekonomii, musíte nějak popsat skutečnost. Skutečný život je ale moc složitý a nedá se jednoduše pochopit, proto se začaly vymýšlet modely, které složitý život zjednodušují, ale dají se pochopit. Jedním takovým modelem je třeba model oběhu peněz a výrobků.

Tento model má dva účastníky a dva trhy, jeden účastník jsou lidé a druhý účastník jsou obchody. Dva trhy, na kterých se tito dva účastníci setkávají, je trh zdrojů a trh výrobků. V prvopočáteční fázi jsou lidé majiteli všeho, protože máme soukromé vlastnictví. Jenže obchody potřebují tyto zdroje koupit, aby mohly začít vyrábět. Takže se obchody setkají s lidmi na trhu zdrojů a lidé zde obchodům prodají své zdroje - třeba svou práci - a obchody jim za to zaplatí. Takže teď mají obchody zdroje a lidé peníze. Protože ale lidé potřebují výrobky a služby musí se oba účastníci, tedy lidé a obchody setkat jeětě jednou a to na trhu výrobků. Zde obchody nabízejí své výrobky a lidé si je koupí – třeba jídlo a pití – a obchody dostanou peníze. A jsme opět na začátku celého koloběhu. Opět mají obchody peníze a lidé mají zdroje, např. zrelaxovanou a obnovenou schopnost pracovat, když se najedli a napili.

Tento model lze lehce pochopit, ale je daleko od reality. Takže se do tohoto modelu přidá další faktor, např. vláda. Vláda totiž vybírá daně, takže ne veškeré peníze mohou lidé vydat na nákup výrobků a služeb, mají méně o daně. Na druhou stranu vlády tyto peníze vydávají, třeba na školství či na stavbu silnic atp. takže je třeba ten první jednoduchý model poněkud zkomplikovat, tím se dostaneme blíže k realitě, ale model začíná být složitější.

Dalším přiblížením k realitě je zavedení ještě jednoho faktoru do tohoto modelu, a to faktoru zahraničního obchodu. Lidé totiž chtějí konzumovat i výrobky, které sami nevyrábí, a naopak jiní lidé chtějí konzumovat výrobky, které vyrábíme my. A někdy se stane, že domácí lidé poptávají více výrobků z ciziny, než cizinci poptávají u nás, a dochází k nerovnováze.

Nebudu zde teď vysvětlovat, jak se tato nerovnováha projevuje a jaké má následky. Účelem je zde jen vysvětlit, jak chápeme svět kolem nás, a to pomocí modelů a jejich postupným napasováním na skutečnost, od jednoduchých ke složitějším a tím, že neustále porovnáváme. Ten první jednoduchý model oběhu v ekonomice napadl doktora, který porovnal oběh peněz a výrobků k oběhu krve v lidském těle. Tedy skutečně se první popis ekonomických aktivit vyloupl z porovnávaní.

Porovnávání je zvláštní proces, kdy hledáme, a někdy, aniž bychom to věděli, nejmenšího společného jmenovatele dvou různých dějů, jevů či aktivit. Někdy se musíme snažit tento společný rys najít a někdy nás napadne úplně lehce a sám bez jakéhokoliv našeho úsilí či námahy.

Když si zvykneme na to, že neustále porovnáváme, jde nám to lépe od ruky, nemusíme se tolik namáhat, a většinou se trefíme a najdeme ten společný rys. Důvodem pro tuto lehkost je vlastně trénink. Trénink, při kterém jsme nejen mnohokrát našli ten správný společný rys dvou zdánlivě naprosto odlišných jevů, ale naučili jsme se i ten akt, proces porovnávání provádět efektivněji, rychleji a jistěji. Jak je tohle možné?

Podle mne si tréninkem vytváříme filtr a databázi informací, ale i databázi těch našich řešení.Takže každé naše další řešení je o něco jednodušší, protože máme k dispozici předešlé výsledky našeho snažění. Tento filtr zahrnuje nejen jednoduché uložení faktů v podobě podmínek a hotových řešení, ale i způsob, proceduru, jak porovnáváme.

Proto je docela možné a normální, že na stejný signal z „vnějšku“ reagují dvě osoby zcela odlišně. Typický příklad je genderovské rozlišení, ženy reagují na stejný popud jinak než muži. A toto poznání nás nutně vede k dalšímu stupni poznání a to k tomu, že se tento filtr předává rozmnožováním. To ale znamená, že základy takovéhoto filtru jsou dědičné a musí být někde tak zakodované, aby se mohly předat další generaci.

Podle nejnovějších laboratorních výzkumů se zdá být toto pravdou, a experti hovoří o měkké a tvrdé dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je genetická a měkká epigenetická. Je-li toto pravdivé pak musíme vyjít z toho, že i posuzování vnějších podnětů je ve svém základě dědičné a tudíž by měla býti alespoň částečně dědičná schopnost, či předpoklad pro schopnost kreativní tvorby.

Existují již důkazy i o tom, že mateřská péče se zapisuje do ncDNA, tyto pokusy a měření byly provedeny na krysách, a skutečně krysí mláďata, o které se krysa.matka dobře starala, měla jinou ncDNA než ta, o které se matka.krysa nestarala. Lze dovodit, že tomu bude podobně i u lidí.

Pak tedy je kreativní proces složen minimálně ze dvou složek, dědičné a naučené, kdy výsledkem je „mix“ či koktail emocí a návodů na zpracování signálů.

Naučené procesy zpracování signálů lze krásně doložit na lidských činnostech a jejich lehce pozorovatelných rozdílech: Vezměme například řízení auta. V autoškole řidič, který je poprvé za volantem, zpracovává všechny informace, které se na něj řítí, a proto jede velmi pomalu, křečovitě se drží volantu a má vytřeštěné oči. Zkušený řidič sedí pohodlně a uvolněně, zpracovává jen informace nutné, má kapacity na složitý hovor se spolujezdcem, a jede podstatně rychleji. Tomu nasvědčují i data z USA, kde po zavedení nízkých rychlostních limitů, docházelo velmi často k nehodám z nepozornosti. Zkušení řidiči, zvyklí na rychlý přísun informací, tedy na vyšší rychlosti, se za volantem nudili a způsopbovali nehody z nepozornosti, protože jejich mozek byl málo vytížen. Toto chování je podobné chování velmi vysoce nadaných dětí ve škole, kde jejich schopnosti nejsou využity ani na 10%, nudí se, nedávají pozor a nezkušení učitelé je pak trestají za nepozornost. Když jejich snaha po dosažení dalších informací je učitelem uměle brzděna.

Vrátíme-li se zpět ke kreativitě, pak vidíme, že kreativita je jen proces porovnávání na základě dvou faktorů, jedním faktorem jevelikost databáze již vyřešených problémů a osobní algoritmus jejich řešení. Zároveň si musíme uvědomit, že obojí, jak databáze tak i algoritmy řešení získáváme také minimálně dvěma způsoby: dědičností a vlastním učením.