forum v češtině

Tak zase jednou česky

Malé pojednání o způspobu učení se kreativitě

Co je to kreativita, to vlastně nikdo neví. Existuje mnoho autorů a mnoho jejich příspěvků k tomuto tématu, ale nějak to většinou zůstává pouze na povrchu. Já jsem došel také k jistým úvahám o tom, co by kreativita mohla být. Pokusím se je zde trochu popsat.

Vycházím z toho, že kreativita se vyvinula v procesu evoluce a nebyla nám či jiným živoucím biologickým organizmům dána nějak „automaticky“ do vínku. Když si položíme otázku, co vlastně děláme, když vymýšlíme něco nového, můžeme nalézt přinejmenším docela zajímavé odpovědi, když už třeba nenalezneme, odpovědi na to, co je kreativita.

Co tedy vlastně děláme, když se snažíme vymyslet něco nověho? Podle mne pouze porovnáváme, hledáme podobnosti, srovnáváme situace, děje, dynamické či statické obrazy, porovnáváme myšlenky a reakce, emoce a reakce na ně, tedy reakce vlastní a i reakce našeho okolí.

Ještě je třeba si uvědomit, že kreativita není jenom doména lidská ale týká se pravděpodobně všech biologických organismů. Zkuste se jen zamyslet nad otázkou, jak se naučili mravenci dělbu práce, jak se naučili termiti stavět tak veliké stavby, jak se naučili ptáci stavět hnízda a jak se naučili kosatky lovit hejna ryb společně. Někde musel být někdo z nich vždycky ten první, který to začal dělat, ale jak na to ten první přišel?

Dneska jsem četl krátké pojednání o panu Binnigovi, ten dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1986, a také se nyní zabývá otázkou kreativity. Vymyslel, že postupy při kreativních procesech jsou vždy stejné a nastrkal je do počítače a pracuje na tom, aby jeho počítač byl kreativní tak, jako jsou někteří lidé. Sám se domnívá, že mašiny budou jednou kreativní, pouze si myslí, že se nepodaří mašinám vložit emoce.

Já si myslím, že se jednou skutečně povede, aby mašiny byly kreativní, ale také si myslím, že jednou budou i mašiny mít emoce. Tak jako biologickým organizmům trvalo miliony či možná miliardy let než se jejich informační centrum vybavilo emocemi, múže se stát, že za několik milionů let budou i mašiny umět vyjadřovat své emoce a budou mít i empatii, tedy schopnost vcítit se do emocí svého protějšku, tedy jiné mašiny či člověka, či zvířete. Právě tak jako se někteří lidé dovedou vcítit do pocitů některých zvířat.

Emoce se dle mne vytvořily jako systém rychlé reakce, kde dlouhé přemýšlení bylo na obtíž. A toto se nestalo najednou ale jako vývojový , evoluční proces.

Jako příklad, kdy je dlouhé přemýšlení na obtíž a velmi nepraktické je třeba souboj samců o samici. Jestliže spolu opravdu bojují, oba dva se snaží vyhrát, neb jim to zajistí právo na rozmnožování. Ten, který by moc dlouho přemýšlel, jakým způsobem má bojovat, by vlastně prohrál, protože než si to rozmyslí, jeho sok mu již zasadil několik smrtelných ran.

Je tedy vidět, že emoce úzce souvisí s kreativitou, ale nejen s lreativitoui, nýbrž i se statistikou a s reflexí. Po vyhraném boji o samici, je vždy dobré si rozmyslet, jak se to vlastně stalo, že jsem vyhrál. To mi dá informace o tom, jak mám bojovat příště a zajistí mi další vyhrané souboje.

Několik vyhraných soubojů, mi dává – statisticky viděno - větší šanci v příštím souboji, a každý vyhraný souboj, je vlastně jen trénink na další souboj.

Pokud by se někomu tento příklad nelíbil, můžeme si dát jiný příklad, a to ze současnosti. Tenista, hokejový brankář či brankář ve fotbale mají něco společněho. Výsledek jejich tréninku je, že dokaží reagovat rychleji než je nám lidem dáno do vínku. Puk letící na brankáře má rychlost okolo 150kmh, tedy o něco více než 40m za vteřinu, vzdálenost, ze které se střílí na brankáře je asi tak 5m. Tuto vzdálenost uletí puk za jednu osminu vteřiny, tedy 0,125 vteřiny. To je rakční čas pro lidskou bytost naprosto nedosažitelný. Jak to tedy, že ten brankář puky vystřelené na něj chytí?

Jediné vysvětlení, které pro tento fenomén mám, je následující. Tréninkem se brankář naučí rozpoznávat, kam puk poletí ještě dříve než je puk útočníkem vystřelen. To samé platí i pro tenistu na příjmu podání.

Jak se tito lidé naučí rozpoznávat, kam puk či míček poletí? Jedná se o to, že se sportovci pomocí tréninku naučí reakce, rozpoznávat situace a předvídat situace a reagovat na ně v předstihu. Něco podobného provádí i řidič automobilu, který jezdí velmi často. Jde tedy o nevědomý trénink. My se něco naučíme, používáme to, ale vlastně ani nevíme, že jsme se to naučili a většinou náim s tím nikdo nepomůže, protože neurologické procesy, které nám takovéto reakce dovolují ještě nejsou dostatečně probádané a většinou je neumíme vyučovat. Takže se je zatím každý musí naučit sám, tréninkem, neustálým opakováním stejných či podobných situací. Z tohoto opakování si umíme „nějak“ udělat poznávací proces, tedy nevědomé mozkové procesy, které nám pak umožňují správně reagovat.

Takovéto „dovednosti“ získáváme nejen sportovním tréninkem, či častým řízením auta, ale také kontaktem s ostatními lidmi. Tímto způsobem získáváme „cit“, jak zacházet s lidmi z našeho okolí. Takovéto pocity či dovednosti získáváme pouze jejich neustálým opakováním, tréninkem.

Naše emoce jsou částečně zděděné pomocí epigenetických informací uložených v ncDNA, ale částečně i naučením. Naučením pomocí opakování, tedy jasně jen počtem opakování , tedy statistikou.

Naučené postupy se podle všeho ukládají do ncDNA, epigenetické informace, které jsou dědičné. Někteří experti již hovoří o tzv. tvrdé a měkké dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je ta klasická, genetická dědičnost, a měkká je pak epigenetická. Zde se dle všeho ukládají informace o okolí, které se ještě nedostaly do genomu, ale pouze do epigenomu. Zdá se, že tyto naučené postupy obsahují nejen schopnost chytnout puk či reagovat na podání v tenisu, ale i informace o sociálním chování mezi lidmi, a tudíž pochopitelně i emoce.

Zdá se tedy, že emoce nejsou nic jiného než produkt opakovaných situací a jejich kombinací, tedy porovnávání. Tomu odpovídá i evoluční přístup k věci.