forum v češtině

Peníze a štěstí

V německém časopise STERN 03/2007 se profesor Mathias Binswanger, který pracuje jako profesor ekonomie na odborné vysoké škole v Solothurnu ve Švýcarsku, rozpovídal na téma peníze a štěstí.

Mne tento článeček zaujal, protože se již několik měsíců zabývám „psychologií peněz“, a to na podnět několika mých dobrých známých, kteří v tomto směru ode mne očekávají pomoc, a ještě i proto, že se plně kryje s mými poznatky z několika věd: memetiky, sémiotiky, sociologie, psychologie, evoluční psychologie, neurologie a ještě mnoha dalších.

K mému údivu měl skutečně pravdu: peníze nikdy nejsou zárukou štěstí. Štěstí z peněz máme jen tehdy, můžeme-li naše peníze porovnat s někým nám blízkým, třeba se sousedem. Pak platí, že když si myslím, že mám více než soused, tak pociťuji pocit štěstí a spokojenosti. Pochopitelně je tomu i naopak: mám-li méně než můj soused, cítím se nešťastný.

To je velmi dobře odpozorováno a i potvrzeno několika laboratorními pokusy. Ale proč tomu tak je? Co je základem toho našeho pocitu štěstí či nešťastnosti?

Odpověď na tuto otázku není až tak těžká, jen trochu zdlouhavá. Je třeba vyjít z toho, že člověk je sociální druh a nějak se chová v této své společnosti – stádu. Neustále se porovnává s celým svým okolím, jak živým tak neživým a tudíž i se svými spolu-lidmi, lidmi ze svého okolí.

Jestliže cokoliv porovnáváme, vždy dojdeme k závěru, že jedna z těch porovnávaných věcí, objektů, jevů či spolulidí je lepší než ta druhá. Uděláme si žebříček, ve kterém máme naše emoční pořadí všech „věcí“ z našeho okolí. Ještě jednu poznámku: okolím je třeba rozumět informační okolí, tedy vše to, co jsme schopni obsáhnout a porovnávat, tedy i informace z televize a jiných medií. Vzpomeňte si na to jak lidmi otřásla informace o teroristickém útoku proti Twin Towers v New Yorku, nebo nedávný skandál české politiky, kdy jedna žena oplodněna českým politikem pobírala neskutečné mateřské dávky. To vše je naše informační okolí.

V tomto okolí porovnáváme vše absolutně automaticky, jsme prostě „naprogramováni“ na to, abychom neustále – vědomě i nevědomě – porovnávali. Z porovnávání sebe sama se svým lidským okolím se dostáváme k vytvoření hierarchie lidské společnosti. Každý z nás si o sobě myslí, kde se asi v celé společnosti nachází, na jakém stupínku v této lidské hierarchii je, a při každém setkání s novým člověkem okamžitě začínáme porovnávat, jestli jsem já v hierarchii nad ním nebo on nade mnou. Pokud mi nevěříte, tak si všimněte jaké jsou první otázky při seznamování: 1/ Máte či nemáte titul, 2/ co jste vystudoval, 3/ kde bydlíte, 4/ jaké máte auto atp. Toto jsou prvky kulturního srovnávání v tom smyslu, že jsou vytvořeny lidmi, Ještě existují prvky srovnávání animálního, jestli je váš protějšek vysoký, jestli má sílu, jestli je rychlý, a jestli se tudíž máte bát sporu s takovouto osobou. V kulturní oblasti se k tomu pak přidává delegovaná pozice moci daného člověka či množství jeho peněz. Z toho mají lidé také strach, protože člověk a mocí může ublížit, potrestat atp., a to samé může člověk s velikým množstvím peněz, ten si totiž to vaše potrestání může koupit.

Takže peníze jsou jistým kulturním signálem o tom, kde stojím já v hierarchii lidské společnosti a kde stojí mé okolí. Proto s porovnávám se svým okolím a ne s Billem Gatesem, ten je emočně moc daleko, také nikoho nenapadne se porovnávat s anglickou královnou, ale určitě s porovnáváme s každým, koho potkáme v našem informačním okolí.

Proto měl tento pan profesor pravdu, když tvrdil, že naše štěstí nepochází z absolutního množství peněz, které máme, ale z porovnání s naším lidským okolím. Máme.li více než naše okolí cítíme se dobře, máme pocit štěstí, máme-li méně, pak můžeme pociťovat závist, zlobu a všechny další projevy nešťastnosti.