forum v češtině

Superkarta - zprávy 20.01.2008

Další česká debilita

Není to ani pár měsíců, co si úřady vymínily, že si češi musí nechat přepsat řidičák, teď, když už to snad všichni mají, tedy začátek roku 2008 se již mluví o tom, že bude superkarta a ta bude mít i funkci nové občanky ale i funkci řidičáku, a měla by přijít od roku 2010m, tedy ani ne za dva cele roky.

Vyloženě lze vidět, že česká organizace společnosti nevidí ani na dva roky dopředu, tedy krásný český odezdikezdismus, kdy levá nikdy neví co pravá a naopak.

Je zvláštní, že tato tak typicky česká debilita namísto aby se snižovala časem jako produkt evolučního vývoje, naopak se tato neschopnost cokoliv pořádně zorganizovat neustale zvyšuje. Snad jen s výjimkou podvodů, zpronevěr a jiných typicky českých forem nabývání majetku.

či snad zpozdilost????

Začátek školní výuky

Již před několika lety jsem se podivoval, že děti musí chodit tak brzo ráno do školy, protože si ještě sám pamatuji, jak nepříjemné bylo ranní vstávání po večerním tréninku basketbalu. Když jsem učil na SOU v Domažlicích fascinovalo mne, že některé děti museli vstávat okolo páté hodiny ráno, aby stihly vlak či autobus do práce, která začínala někdy už i v šest hodin ráno. Přestože jsem tento nesmysl kritizoval, nic se nestalo, protože většina Čechů se chová dle starého českého přísloví, co tě nepálí, nehas. A pochopitelně ani pana ředitele ani učitele a ani odpovědně pracovníky na krajských řadech ranní vstávání dospívající mládeže přece vůbec nezajímá.

Zatímco vědci přesně vědí, že se lidé dělí na ty, co bez problémů brzo ráno vstanou, a ty, co jsou aktivnější později, vědí vědci také té, že u dospívajících se toto sjednocuje a všichni dospívající jsou jasnými „dlouhospáči“. Okolo 20tého roku života se opět zvyk vstávání opět dělí na ranní ptáčata a noční sovy. Toto je způsobeno funkcí dospívajícího mozku, který produkuje proteiny, které brání usnutí. Ale i dospívající lidský organizmus musí mít určitou dobu spánku na regeneraci. To znamená, že dospívající později usíná a musí tedy pochopitelně spát déle. To ale nějak lidé v Čechách nevnímají, možná jen z nevědomosti, možná z nezájmu, možná jen z čisté pohodlnosti.

V anglickém světě je již dávno normální, že dospívající chodí do školy asi tak o hodinu později. Němci právě na toto téma vedou debaty a to i veřejně v rádiu. V Čechách pokud vím není možno s vědeckými poznatky vůbec prorazit, pokud je někdo, kdo má „moc“, prostě a jednoduše nenařídí.

Je nesmírně zábavné pozorovat, jak dlouho různým lidským skupinám trvá uplatnit vědecké poznatky v praxi. Já můžu zodpovědně porovnávat pouze anglicky, německy a česky mluvicí lidské skupiny. Zatím jasně vidím, jak se myšlenka musí urodit v angličtině, pak to nějakou dobu trvá než s dostane do německy mluvící skupiny a pak to ještě trvá o něco déle než se dostane do skupiny mluvící česky.

Nevím, proč se toto intelektuálně.pragmatické zpoždění děje,ale je fakt , že je velmi zřejmé. A je také fakt, že toto zpoždění velmi ubližuje vývoji další generace. Budu se těšit až uvidím, jak se posouvá začátek školy pro dospívající v Čechách, abych mohl změřit časový odstup, který je zapotřebí, aby se myšlenka dala uskutečnit i v Čechách.

A nejde jen o toto ranní vstávání. Existuje i něco, čemu se říká odborně cizím slovem evaluace. Američani začali s evaluací asi tak před 80 až 85 lety, někdy ve 20. letech minulého století. V Německu se provádějí první pomalé krůčky ve tvorbě evaluačních postupů a metod. Pokud vím, v Čechách se několik nadšenců pokusilo a velmi trapnou a nepochopenou kopii americké evaluace a pochopitelně se jim to nepovedlo, výsledky byly veškeré žádné.

Takže v některých oblastech máme pouze „nepatrné“ zpoždění čítající asi 80 až 100 let, počítáno k dnešku, ale protože evaluace ještě pořádně nefunguje a budeme si muset ještě nějaké to desetiletí počkat než bude, může se lehce stát, že zpoždění za Američany bude podstatně více než 100 let.

Možná, že se naši zodpovědní pracovníci chovaní dle českého přísloví, kdo si počká, ten se dočká.

Češi a pravda

Pokračování

Jiný citát o pravdě mne donutil napsat ještě tuto malou poznámku. Tedy prvně tady ten citát:

A lie would have no sense unless the truth were felt dangerous.
Alfred Adler

A pochopitelně uvedu i link a překlad:

http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/a/alfredadle170054.html

„Lež by neměla žádný smysl, jen když by pravda byla nebezpečná“.

Proč Češi tak moc lžou vlastně vysvětluje tento citát: málo toho vědí a znají, proto dělají nadprůměrný počet chyb, chyby jsou obvykle spojeny s nějakým potrestáním, a protože nikdo nechce být neustále trestán a kárán, i když dělá strašně moc chyb, musí se těch chyb nějak zbavit. Jsou lidé, kteří tento problém řeší tím, že se jdou učit, aby více věděli a páchali méně chyb. Češi řeší tento problém vštšinou raději dobrou lží. Lež je rychle po ruce, člověk se nemusí roky namáhat něco se učit. Prostě Čech si vybere řešení, které je mu nejbližší, LEŽ.

Pravda a Češi

Nedávno jsem našel tento citát od Einsteina, vedle něj bylo ještě několik dalších citátů jiných autorů o slově „pravda“.

Unthinking respect for authority is the greatest enemy of truth.
Albert Einstein

Pokud by mi někdo nevěřil tak uvádím i link, kde si ten citát můžete najít. No a pro ty jedince, kteří nerozumí anglicky, uvádím i překlad této Einsteinovy myšlenky:

„ Bezmyšlenkovitá úcta před autoritou je největší nepřítel pravdy“.

http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/a/alberteins169203.html

Bohužel, právě česká populace trpí neskutečně vysokou měrou syndromem rektoskopie, tedy právě onou bezmyšlenkovitou úctou před jakoukoliv autoritou. Dle mne tento syndrom je jedním z důkazů velmi nezdravého vývoje české národní mentality. Obvykle se zde každý klaní každému, kdo má funkci či peníze. Tedy moc. Protože Čech se moci bojí. A proč se tak bojí moci? Protože Čech, který dostane funkci a s ní i propůjčenou moc, vnímá své podřízené jako své otroky a dle toho se k nim i chová, navýšeně, bez úcty, a vykořisťuje je. To je typická reakce dlouho utlačovaného jedince, který se pak nějak „vyhoupl“ na výsluní a mstí se všem pod sebou. A protože toto jednání je zde natolik typické a známé, bojí se Češi někoho, kdo má moc, protože vědí, co mohou očekávat.

Já měl možnost se s takovými lidmi setkat v běžném denním životě téměř na všech funkcích, která vás jen mohou napadnou, ve školách ředitelé či jejich pravé ruce, ať již tzv. ekonomové či zástupci, na úřadech jak volení politici tak i zaměstnaní úředníci, neschopní psychologové v poradnách, nepoctiví a úplatní soudci, právníci a policisti, znalci, kteří nic neumí, ale to své neumění si nechají vysoce zaplatit a úmyslně vydávají nepravdivé a dle zakázky zmanipulované znalecké posudky No a tím si pochopitelně dělám obrázek o české národní mentalitě.

Prostě pravda pro Čecha není až tak důležitá,ale k bezmyšlenkovité úctě před autoritou jsou tu již vychovávány i děti, což je šílená katastrofa, ale Češi takovouto výchovu vnímají jako správnou, a pakliže se proti ní někdo ozve, tak je nazýván anarchistou, protože Čech si to své navyklé informační okolí chrání, je na to zvyklý a neumí žít v jiném informačním okolí, nezvládl by to, nemá na to prostě.

Díky bohu, existují i výjimky z tohoto českého pravidla, ale je jich velmi, velmi málo. Takže se vám skutečně může podařit, že narazíte na Čecha, který se chová jako člověk. Pokud si toho všimnete, važte si toho člověka, je zde, v tomto státě a národě skutečně jen výjimkou.

Peníze a štěstí

V německém časopise STERN 03/2007 se profesor Mathias Binswanger, který pracuje jako profesor ekonomie na odborné vysoké škole v Solothurnu ve Švýcarsku, rozpovídal na téma peníze a štěstí.

Mne tento článeček zaujal, protože se již několik měsíců zabývám „psychologií peněz“, a to na podnět několika mých dobrých známých, kteří v tomto směru ode mne očekávají pomoc, a ještě i proto, že se plně kryje s mými poznatky z několika věd: memetiky, sémiotiky, sociologie, psychologie, evoluční psychologie, neurologie a ještě mnoha dalších.

K mému údivu měl skutečně pravdu: peníze nikdy nejsou zárukou štěstí. Štěstí z peněz máme jen tehdy, můžeme-li naše peníze porovnat s někým nám blízkým, třeba se sousedem. Pak platí, že když si myslím, že mám více než soused, tak pociťuji pocit štěstí a spokojenosti. Pochopitelně je tomu i naopak: mám-li méně než můj soused, cítím se nešťastný.

To je velmi dobře odpozorováno a i potvrzeno několika laboratorními pokusy. Ale proč tomu tak je? Co je základem toho našeho pocitu štěstí či nešťastnosti?

Odpověď na tuto otázku není až tak těžká, jen trochu zdlouhavá. Je třeba vyjít z toho, že člověk je sociální druh a nějak se chová v této své společnosti – stádu. Neustále se porovnává s celým svým okolím, jak živým tak neživým a tudíž i se svými spolu-lidmi, lidmi ze svého okolí.

Jestliže cokoliv porovnáváme, vždy dojdeme k závěru, že jedna z těch porovnávaných věcí, objektů, jevů či spolulidí je lepší než ta druhá. Uděláme si žebříček, ve kterém máme naše emoční pořadí všech „věcí“ z našeho okolí. Ještě jednu poznámku: okolím je třeba rozumět informační okolí, tedy vše to, co jsme schopni obsáhnout a porovnávat, tedy i informace z televize a jiných medií. Vzpomeňte si na to jak lidmi otřásla informace o teroristickém útoku proti Twin Towers v New Yorku, nebo nedávný skandál české politiky, kdy jedna žena oplodněna českým politikem pobírala neskutečné mateřské dávky. To vše je naše informační okolí.

V tomto okolí porovnáváme vše absolutně automaticky, jsme prostě „naprogramováni“ na to, abychom neustále – vědomě i nevědomě – porovnávali. Z porovnávání sebe sama se svým lidským okolím se dostáváme k vytvoření hierarchie lidské společnosti. Každý z nás si o sobě myslí, kde se asi v celé společnosti nachází, na jakém stupínku v této lidské hierarchii je, a při každém setkání s novým člověkem okamžitě začínáme porovnávat, jestli jsem já v hierarchii nad ním nebo on nade mnou. Pokud mi nevěříte, tak si všimněte jaké jsou první otázky při seznamování: 1/ Máte či nemáte titul, 2/ co jste vystudoval, 3/ kde bydlíte, 4/ jaké máte auto atp. Toto jsou prvky kulturního srovnávání v tom smyslu, že jsou vytvořeny lidmi, Ještě existují prvky srovnávání animálního, jestli je váš protějšek vysoký, jestli má sílu, jestli je rychlý, a jestli se tudíž máte bát sporu s takovouto osobou. V kulturní oblasti se k tomu pak přidává delegovaná pozice moci daného člověka či množství jeho peněz. Z toho mají lidé také strach, protože člověk a mocí může ublížit, potrestat atp., a to samé může člověk s velikým množstvím peněz, ten si totiž to vaše potrestání může koupit.

Takže peníze jsou jistým kulturním signálem o tom, kde stojím já v hierarchii lidské společnosti a kde stojí mé okolí. Proto s porovnávám se svým okolím a ne s Billem Gatesem, ten je emočně moc daleko, také nikoho nenapadne se porovnávat s anglickou královnou, ale určitě s porovnáváme s každým, koho potkáme v našem informačním okolí.

Proto měl tento pan profesor pravdu, když tvrdil, že naše štěstí nepochází z absolutního množství peněz, které máme, ale z porovnání s naším lidským okolím. Máme.li více než naše okolí cítíme se dobře, máme pocit štěstí, máme-li méně, pak můžeme pociťovat závist, zlobu a všechny další projevy nešťastnosti.

Psychologie peněz

Tak jsem se po dlouhé době rozhodl něco napsat, i když je neustále co kritizovat či popisovat, nějak jsme neměl náladu. Nedávno jsem s seznámil s několika lidmi, kteří se přinejmenším okrajově zabývali zvláštním tématem: „psychologií peněz“. Moje první reakce byla emoční, moc se mi to téma líbilo, protože obsahuje jak ekonomii tak psychologii. Ekonomii jsme vystudoval na vysoké škole a psychologii studuji sám doma.

Abyste mi věřili, dávám sem link na výsledky hledání Gogola na toto téma a to pouze v souborech PDF. Pdf-soubory proto, že v nich píše většina vědců, doktorandů a i jiných, kteří se zabývají vědou.

"psychology of money" pdf - Google Search

Zajímavé je jak „chytlavý“ je termín „psychologie peněz“, podobně jako termín „meme“ z memetiky, a to přesto, že je ve své podstatě naprosto nesmyslný. Pokoušel jsem se „vyrobit“ podobné termíny, třeba „psychologie auta“, nebo „psychologie domu“, či „psychologie toaletního prkýnka“ nebo „psychologie polévkového talíře“. Zde je zajímavé sledovat, jak „jinak“ na nás působí tyto různé termíny.

Psychologie peněz se zdá být naprosto jasná, psychologie auto či domu možná částečně jasná, ale určitě nikdo se nebude vážně zabývat psychologií polévkového talíře. Ale mezi terminem „psychologie peněz“ a „psychologie polévkového talíře“ není rozdíl. Jak to tedy, že se někdo vážně zabývá psychologií peněz a nikdo psychologií polévkového talíře?

Protože aniž bychom to věděli „naprojektováváme“ do jistých slov či slovních spojení emoce. Emoce, se kterými se pojí peníze, jsou mocné, vyplývají z kulturní a i biologické evoluce lidstva. Do slovního spojení „polévkový talíř“ neprojektujeme žádné silné emoce, jen velmi slabé spojené s polévkou.

Ve své podstatě je termín „psychologie peněz“ naprosto scestný. Žádná věc, a tudíž ani peníze, nemůže mít psychologii. Psychologii mají jen lidé a dle nejnovějších poznatků i vyšší zvířata, jako pes, gorila, šimpanz atp. Je tedy spodivem, že se nikdo nepozastavil nad nesmyslností termínu „psychologie peněz“.

Tento malý příspěvek berte jako námět k zamyšlení o penězích, psychologii, lidech emocích a třeba i dokonce o evoluci.

Proces kreativity

Na otázku, co je to kreativita, mne napadá následující. Především si nejsem jist, zda kreativita vědecká je stejná jako kreativita umělecká, i když si myslím, že je to ten samý kreativní proces. Jen si nejsem jist, kde a jak hledat ten stejný základ.

U vědecké kreativity se mi tento proces jeví jako porovnávání s použitím modelů. Tento proces běží na několika úrovních - prvně, když se něco učíte, a pak, když to naučené i ten proces, algoritmus myšlení, používáte.

Jako příklad uvedu třeba ekonomii. Když se učíte ekonomii, musíte nějak popsat skutečnost. Skutečný život je ale moc složitý a nedá se jednoduše pochopit, proto se začaly vymýšlet modely, které složitý život zjednodušují, ale dají se pochopit. Jedním takovým modelem je třeba model oběhu peněz a výrobků.

Tento model má dva účastníky a dva trhy, jeden účastník jsou lidé a druhý účastník jsou obchody. Dva trhy, na kterých se tito dva účastníci setkávají, je trh zdrojů a trh výrobků. V prvopočáteční fázi jsou lidé majiteli všeho, protože máme soukromé vlastnictví. Jenže obchody potřebují tyto zdroje koupit, aby mohly začít vyrábět. Takže se obchody setkají s lidmi na trhu zdrojů a lidé zde obchodům prodají své zdroje - třeba svou práci - a obchody jim za to zaplatí. Takže teď mají obchody zdroje a lidé peníze. Protože ale lidé potřebují výrobky a služby musí se oba účastníci, tedy lidé a obchody setkat jeětě jednou a to na trhu výrobků. Zde obchody nabízejí své výrobky a lidé si je koupí – třeba jídlo a pití – a obchody dostanou peníze. A jsme opět na začátku celého koloběhu. Opět mají obchody peníze a lidé mají zdroje, např. zrelaxovanou a obnovenou schopnost pracovat, když se najedli a napili.

Tento model lze lehce pochopit, ale je daleko od reality. Takže se do tohoto modelu přidá další faktor, např. vláda. Vláda totiž vybírá daně, takže ne veškeré peníze mohou lidé vydat na nákup výrobků a služeb, mají méně o daně. Na druhou stranu vlády tyto peníze vydávají, třeba na školství či na stavbu silnic atp. takže je třeba ten první jednoduchý model poněkud zkomplikovat, tím se dostaneme blíže k realitě, ale model začíná být složitější.

Dalším přiblížením k realitě je zavedení ještě jednoho faktoru do tohoto modelu, a to faktoru zahraničního obchodu. Lidé totiž chtějí konzumovat i výrobky, které sami nevyrábí, a naopak jiní lidé chtějí konzumovat výrobky, které vyrábíme my. A někdy se stane, že domácí lidé poptávají více výrobků z ciziny, než cizinci poptávají u nás, a dochází k nerovnováze.

Nebudu zde teď vysvětlovat, jak se tato nerovnováha projevuje a jaké má následky. Účelem je zde jen vysvětlit, jak chápeme svět kolem nás, a to pomocí modelů a jejich postupným napasováním na skutečnost, od jednoduchých ke složitějším a tím, že neustále porovnáváme. Ten první jednoduchý model oběhu v ekonomice napadl doktora, který porovnal oběh peněz a výrobků k oběhu krve v lidském těle. Tedy skutečně se první popis ekonomických aktivit vyloupl z porovnávaní.

Porovnávání je zvláštní proces, kdy hledáme, a někdy, aniž bychom to věděli, nejmenšího společného jmenovatele dvou různých dějů, jevů či aktivit. Někdy se musíme snažit tento společný rys najít a někdy nás napadne úplně lehce a sám bez jakéhokoliv našeho úsilí či námahy.

Když si zvykneme na to, že neustále porovnáváme, jde nám to lépe od ruky, nemusíme se tolik namáhat, a většinou se trefíme a najdeme ten společný rys. Důvodem pro tuto lehkost je vlastně trénink. Trénink, při kterém jsme nejen mnohokrát našli ten správný společný rys dvou zdánlivě naprosto odlišných jevů, ale naučili jsme se i ten akt, proces porovnávání provádět efektivněji, rychleji a jistěji. Jak je tohle možné?

Podle mne si tréninkem vytváříme filtr a databázi informací, ale i databázi těch našich řešení.Takže každé naše další řešení je o něco jednodušší, protože máme k dispozici předešlé výsledky našeho snažění. Tento filtr zahrnuje nejen jednoduché uložení faktů v podobě podmínek a hotových řešení, ale i způsob, proceduru, jak porovnáváme.

Proto je docela možné a normální, že na stejný signal z „vnějšku“ reagují dvě osoby zcela odlišně. Typický příklad je genderovské rozlišení, ženy reagují na stejný popud jinak než muži. A toto poznání nás nutně vede k dalšímu stupni poznání a to k tomu, že se tento filtr předává rozmnožováním. To ale znamená, že základy takovéhoto filtru jsou dědičné a musí být někde tak zakodované, aby se mohly předat další generaci.

Podle nejnovějších laboratorních výzkumů se zdá být toto pravdou, a experti hovoří o měkké a tvrdé dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je genetická a měkká epigenetická. Je-li toto pravdivé pak musíme vyjít z toho, že i posuzování vnějších podnětů je ve svém základě dědičné a tudíž by měla býti alespoň částečně dědičná schopnost, či předpoklad pro schopnost kreativní tvorby.

Existují již důkazy i o tom, že mateřská péče se zapisuje do ncDNA, tyto pokusy a měření byly provedeny na krysách, a skutečně krysí mláďata, o které se krysa.matka dobře starala, měla jinou ncDNA než ta, o které se matka.krysa nestarala. Lze dovodit, že tomu bude podobně i u lidí.

Pak tedy je kreativní proces složen minimálně ze dvou složek, dědičné a naučené, kdy výsledkem je „mix“ či koktail emocí a návodů na zpracování signálů.

Naučené procesy zpracování signálů lze krásně doložit na lidských činnostech a jejich lehce pozorovatelných rozdílech: Vezměme například řízení auta. V autoškole řidič, který je poprvé za volantem, zpracovává všechny informace, které se na něj řítí, a proto jede velmi pomalu, křečovitě se drží volantu a má vytřeštěné oči. Zkušený řidič sedí pohodlně a uvolněně, zpracovává jen informace nutné, má kapacity na složitý hovor se spolujezdcem, a jede podstatně rychleji. Tomu nasvědčují i data z USA, kde po zavedení nízkých rychlostních limitů, docházelo velmi často k nehodám z nepozornosti. Zkušení řidiči, zvyklí na rychlý přísun informací, tedy na vyšší rychlosti, se za volantem nudili a způsopbovali nehody z nepozornosti, protože jejich mozek byl málo vytížen. Toto chování je podobné chování velmi vysoce nadaných dětí ve škole, kde jejich schopnosti nejsou využity ani na 10%, nudí se, nedávají pozor a nezkušení učitelé je pak trestají za nepozornost. Když jejich snaha po dosažení dalších informací je učitelem uměle brzděna.

Vrátíme-li se zpět ke kreativitě, pak vidíme, že kreativita je jen proces porovnávání na základě dvou faktorů, jedním faktorem jevelikost databáze již vyřešených problémů a osobní algoritmus jejich řešení. Zároveň si musíme uvědomit, že obojí, jak databáze tak i algoritmy řešení získáváme také minimálně dvěma způsoby: dědičností a vlastním učením.

Tak zase jednou česky

Malé pojednání o způspobu učení se kreativitě

Co je to kreativita, to vlastně nikdo neví. Existuje mnoho autorů a mnoho jejich příspěvků k tomuto tématu, ale nějak to většinou zůstává pouze na povrchu. Já jsem došel také k jistým úvahám o tom, co by kreativita mohla být. Pokusím se je zde trochu popsat.

Vycházím z toho, že kreativita se vyvinula v procesu evoluce a nebyla nám či jiným živoucím biologickým organizmům dána nějak „automaticky“ do vínku. Když si položíme otázku, co vlastně děláme, když vymýšlíme něco nového, můžeme nalézt přinejmenším docela zajímavé odpovědi, když už třeba nenalezneme, odpovědi na to, co je kreativita.

Co tedy vlastně děláme, když se snažíme vymyslet něco nověho? Podle mne pouze porovnáváme, hledáme podobnosti, srovnáváme situace, děje, dynamické či statické obrazy, porovnáváme myšlenky a reakce, emoce a reakce na ně, tedy reakce vlastní a i reakce našeho okolí.

Ještě je třeba si uvědomit, že kreativita není jenom doména lidská ale týká se pravděpodobně všech biologických organismů. Zkuste se jen zamyslet nad otázkou, jak se naučili mravenci dělbu práce, jak se naučili termiti stavět tak veliké stavby, jak se naučili ptáci stavět hnízda a jak se naučili kosatky lovit hejna ryb společně. Někde musel být někdo z nich vždycky ten první, který to začal dělat, ale jak na to ten první přišel?

Dneska jsem četl krátké pojednání o panu Binnigovi, ten dostal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1986, a také se nyní zabývá otázkou kreativity. Vymyslel, že postupy při kreativních procesech jsou vždy stejné a nastrkal je do počítače a pracuje na tom, aby jeho počítač byl kreativní tak, jako jsou někteří lidé. Sám se domnívá, že mašiny budou jednou kreativní, pouze si myslí, že se nepodaří mašinám vložit emoce.

Já si myslím, že se jednou skutečně povede, aby mašiny byly kreativní, ale také si myslím, že jednou budou i mašiny mít emoce. Tak jako biologickým organizmům trvalo miliony či možná miliardy let než se jejich informační centrum vybavilo emocemi, múže se stát, že za několik milionů let budou i mašiny umět vyjadřovat své emoce a budou mít i empatii, tedy schopnost vcítit se do emocí svého protějšku, tedy jiné mašiny či člověka, či zvířete. Právě tak jako se někteří lidé dovedou vcítit do pocitů některých zvířat.

Emoce se dle mne vytvořily jako systém rychlé reakce, kde dlouhé přemýšlení bylo na obtíž. A toto se nestalo najednou ale jako vývojový , evoluční proces.

Jako příklad, kdy je dlouhé přemýšlení na obtíž a velmi nepraktické je třeba souboj samců o samici. Jestliže spolu opravdu bojují, oba dva se snaží vyhrát, neb jim to zajistí právo na rozmnožování. Ten, který by moc dlouho přemýšlel, jakým způsobem má bojovat, by vlastně prohrál, protože než si to rozmyslí, jeho sok mu již zasadil několik smrtelných ran.

Je tedy vidět, že emoce úzce souvisí s kreativitou, ale nejen s lreativitoui, nýbrž i se statistikou a s reflexí. Po vyhraném boji o samici, je vždy dobré si rozmyslet, jak se to vlastně stalo, že jsem vyhrál. To mi dá informace o tom, jak mám bojovat příště a zajistí mi další vyhrané souboje.

Několik vyhraných soubojů, mi dává – statisticky viděno - větší šanci v příštím souboji, a každý vyhraný souboj, je vlastně jen trénink na další souboj.

Pokud by se někomu tento příklad nelíbil, můžeme si dát jiný příklad, a to ze současnosti. Tenista, hokejový brankář či brankář ve fotbale mají něco společněho. Výsledek jejich tréninku je, že dokaží reagovat rychleji než je nám lidem dáno do vínku. Puk letící na brankáře má rychlost okolo 150kmh, tedy o něco více než 40m za vteřinu, vzdálenost, ze které se střílí na brankáře je asi tak 5m. Tuto vzdálenost uletí puk za jednu osminu vteřiny, tedy 0,125 vteřiny. To je rakční čas pro lidskou bytost naprosto nedosažitelný. Jak to tedy, že ten brankář puky vystřelené na něj chytí?

Jediné vysvětlení, které pro tento fenomén mám, je následující. Tréninkem se brankář naučí rozpoznávat, kam puk poletí ještě dříve než je puk útočníkem vystřelen. To samé platí i pro tenistu na příjmu podání.

Jak se tito lidé naučí rozpoznávat, kam puk či míček poletí? Jedná se o to, že se sportovci pomocí tréninku naučí reakce, rozpoznávat situace a předvídat situace a reagovat na ně v předstihu. Něco podobného provádí i řidič automobilu, který jezdí velmi často. Jde tedy o nevědomý trénink. My se něco naučíme, používáme to, ale vlastně ani nevíme, že jsme se to naučili a většinou náim s tím nikdo nepomůže, protože neurologické procesy, které nám takovéto reakce dovolují ještě nejsou dostatečně probádané a většinou je neumíme vyučovat. Takže se je zatím každý musí naučit sám, tréninkem, neustálým opakováním stejných či podobných situací. Z tohoto opakování si umíme „nějak“ udělat poznávací proces, tedy nevědomé mozkové procesy, které nám pak umožňují správně reagovat.

Takovéto „dovednosti“ získáváme nejen sportovním tréninkem, či častým řízením auta, ale také kontaktem s ostatními lidmi. Tímto způsobem získáváme „cit“, jak zacházet s lidmi z našeho okolí. Takovéto pocity či dovednosti získáváme pouze jejich neustálým opakováním, tréninkem.

Naše emoce jsou částečně zděděné pomocí epigenetických informací uložených v ncDNA, ale částečně i naučením. Naučením pomocí opakování, tedy jasně jen počtem opakování , tedy statistikou.

Naučené postupy se podle všeho ukládají do ncDNA, epigenetické informace, které jsou dědičné. Někteří experti již hovoří o tzv. tvrdé a měkké dědičnosti, kde tvrdá dědičnost je ta klasická, genetická dědičnost, a měkká je pak epigenetická. Zde se dle všeho ukládají informace o okolí, které se ještě nedostaly do genomu, ale pouze do epigenomu. Zdá se, že tyto naučené postupy obsahují nejen schopnost chytnout puk či reagovat na podání v tenisu, ale i informace o sociálním chování mezi lidmi, a tudíž pochopitelně i emoce.

Zdá se tedy, že emoce nejsou nic jiného než produkt opakovaných situací a jejich kombinací, tedy porovnávání. Tomu odpovídá i evoluční přístup k věci.

Sibiřský slavík

Vtip od Biermanna,
východněmeckého zpěváka, kterého kommunistický režim vyhnal z vlasti.

Sibiřsk slavík se hned při prvním rozbřesku jara zvedne a letí k obloze a zpívá. Jenže je ještě moc chladno a on umrzne ve vzduchu a spadne dolů na zem. Tam jde okolo sibiřská kráva a pustí lejno právě na tu hrudku zmrzlého slavíka. Teplé lejno slavíka zahřeje a on vyleze z lejna, otře se a opět vyletí k obloze a zpívá a opět zmrzne a padne na zem jako kus ledu. Opět přijde sibiřská kráva a pustí na něj lejno, jenže tentokrát přijde i sibiřský tigr, vytáhne slavíka z lejna a sežere ho.

Tato povídka má několik ponaučení: za prvé když na tebe někdo sere, nemusí to být tvůj nepřítel, za druhé, když tě někdo vytáhne z hoven, nemusí to být tvůj přítel a za třetí, když už sedíš v hovnech, neměl bys tak hlasitě zpívat.